V okolí Pristaně a Kulikova tábora, v přibližné výšce 500m n.m. a na šedesátém stupni severní šířky jsem v lese rašeliništěm téměř neovlivněném, na začátku rašeliniště a v jeho středu zjišťovala jaké stromy zde rostou, měřila jejich výšku a obvod kmene ve výšce 1m nad zemí a opticky zkoumala jejich růst tj. tvar koruny, počet suchých větví, tvar větví, barvu a tvar jehlic, u padlých stromů i kořenový systém. Stejná pozorování jsem prováděla i v České republice ve Slavkovském lese v nadmořské výšce 800m n.m. a na padesátém stupni severní šířky. Mým cílem bylo zjistit, zda se Sibiřské rašeliniště dá v něčem porovnat s Českým rašeliništěm i přes rozdílné klima, podloží, nadmořskou výšku a zeměpisnou šířku.

Popisované území se nachází jihovýchodně od vesnice Kladská, poblíž Konstantinových Lázní ve Slavkovském lese.Rozkládají se zde přirozená rašeliniště vrchovištního typu- rašelinné smrčiny, které se vyskytují hlavně ve vyšších polohách a podílejí se na zadržování vody v krajině a zpomalení jejího odtoku, čímž jsou pro celé území velice důležité. Rašelinné smrčiny mají pralesovitý charakter a nacházejí se zde rozsáhlé koberce rašeliníku a mechů. Dalším druhem vrchovištních rašelinišť ve Slavkovském lese jsou blatkové bory, které jsem navštívila a provedla zde výzkum (viz. níže). Toto rašeliniště vzniklo na středně zrnité až hrubozrnité, muskovitické, krušnohorské žule typu kladská(viz. CHKO Slavkovský les). Blatkové bory rostou na hlubších vrchovištních rašeliništích s vysokou hladinou spodní vody a jsou stará okolo 150 let (viz. naučná stezka). Vyskytuje se zde borovice bažinná, konkrétně její stromovitá forma borovice blatka. V okolí rašeliniště rostou uměle založené smrkové lesy. Tato oblast se nachází v nadmořské výšce kolem 800m n.m.

Les rašeliništěm téměř neovlivněný byl poměrně dost vlhký, bez podrostu, pouze s hrabankou. Občas jsem nacházela mechové polštáře z ploníku, krajina byla bez větších výškových rozdílů. V tomto lese má dominantní postavení smrk ztepilý a v nepatrné míře je zde zastoupena borovice lesní. Na ploše 21m2 rostlo 7 smrků ztepilých s obvody kmene od 130 do 40cm, nejčastěji 80cm. Našla jsem zde padlý smrk vysoký 23m s obvodem kmene 80cm ve výšce 1m nad zemí. Suché větve měl od výšky 1m do výšky 2,5m nad zemí, ostatní větve byly rovné, pravidelné, přeslenitě větvené, zelené, bez proschlých větví a proschlého jehličí s délkou 2,7m kromě vrcholu stromu, kde ještě nestačily dorůst. Vzdálené od sebe byly v rozmezí 35-65cm. Jehlice měl tuhé, zploštělé, 1-1,5cm dlouhé. Z toho lze usoudit že se zde smrku poměrně daří. V květnu a červnu jsem odebrala vzorky-konec větve s prašníkovými a pestíkovými květy (prašníkové byly ve spodní části stromu, pestíkové v horní části stromu). Prašníkové květy byly kulovitě oválné, červené, složené z tyčinek. Pestíkové květy byly válcovité, stojaté, červené, později, po opylení zdřevnatí, zfialoví, zvětší se, rostou směrem dolů a obsahují hodně smoly, tudíž krásně voní. Semena v samičích šišticích zrají v říjnu a do následujícího jara z hnědých, přibližně 15cm velkých šišek vypadají. Samotná šiška spadne později (viz. literatura č.1).

Největší a nejmohutnější strom, který jsem zde objevila, byl 30m vysoký smrk ztepilý s obvodem kmene 255cm ve výšce 1m nad zemí. Suché větve sahaly do šesti metrů nad zemí. Tento smrk měl tmavě šedou, rozbrázděnou kůru. Z toho vyplývá (viz. literatura 1), že je starší než 20 let.

Na začátku rašeliniště se mezi rašeliníkem hojně vyskytuje brusnice vlochyně a suchopýr pochvatý, ze stromů zde roste smrk ztepilý a borovice bažinná, konkrétně její stromovitá forma borovice blatka. Na podrobnější prozkoumání jsem si zde vybrala nejmohutnější borovici blatku a smrk ztepilý. Smrk byl vysoký 6,5m s obvodem kmene 40cm ve výšce 1m nad zemí.Z jeho světle hnědé nerozpraskané kůry lze usoudit (viz literatura č.1), že není starší než 20 let. V zelených větvích měl hodně suchého, rezavého jehličí. Borovice byla vysoká necelých 6m s obvodem kmene 41cm ve výšce 1m nad zemí. V koruně se vyskytovalo méně proschlého jehličí než u smrku. Na zkoumané ploše 21m2 rostlo 6 smrků ztepilých vysokých přibližně 6m,1smrk ztepilý vysoký 0,5m a 5 borovic blatek vysokých přibližně 6m. Z toho je patrné, že se zde smrkům přestává dařit a na jejich místo nastupuje borovice blatka.

Hlouběji v rašeliništi převažoval hlavně suchopýr pochvatý, nacházely se zde rozsáhlejší porosty rašeliníku a řidčí porosty brusnice vlochyně (viz. literatura č.3). Dále se zde v menší míře vyskytuje šicha černá, chráněná klikva žoravina, jedovatý černýš lesní a z hub čepičatka bažinná. Na ploše 21m2 ležely 3 vyvrácené borovice blatky , dále zde rostly 3 borovice blatky vysoké 2m a jedna borovice blatka vysoká 4m. Ta měla do výšky 3,5m suché větve a v zelené koruně tvaru půlkruhu bylo proschlé jehličí na konci větví. Tím se liší od stromů stejného druhu rostoucích mimo rašeliniště, které prosychají od kmene. Větve (jak suché, tak živé) byly díky špatným životním podmínkám hodně pokroucené. Zde, na rozdíl od okraje rašeliniště, leželo větší množství vyvrácených stromů, což svědčí o tom, že kořenový systém stromů nepronikl do větších hloubek. Stojí za povšimnutí, že zde rostou už jen borovice blatky, smrk je již téměř potlačen, jen ojediněle se zde vyskytují zakrslé, nejvýš půl metru vysoké smrčky.

Uprostřed rašeliniště jsem objevila rašelinná jezírka velká od 3 do 4 m2. Plochu mezi rašelinnými jezírky pokrýval rašeliník s trsy suchopýru pochvatého. Borovice blatky zde přecházely v klečovou formu. Dorostly do výšky přibližně 1m a téměř všechny byly napůl vyvrácené s hodně pokroucenými a proschlými větvemi, což ukazuje na další zhoršení životních podmínek pro stromy...

V rašeliništi se v hojné míře vyskytuje pavouk slíďák (viděla jsem jich zde obrovské množství) , který si mezi rašeliníkem vytváří trubičky, ve kterých uchovává kokon s budoucím potomstvem (viz. naučná stezka), malý, černý mravenec černolesklý, velké množství much a dále prase divoké, jelen evropský-rasa západoevropská a liška obecná, kteří zde zanechali trus a stopy. Původně se zde v hojné míře vyskytoval i rys ostrovid(poslední zastřelen v roce 1708), vlk(poslední zastřelen v roce 1756), medvěd hnědý(poslední zastřelen v roce 1698) a dodnes zde v malém množství přebývá tetřívek obecný a tetřev hlušec (viz. naučná stezka). Zvířata žijící v rašeliništi zde vytvářejí úzké cestičky, na nichž nerostou stromy a stromy v jejich okolí nad nimi nemohou rozprostřít své větve.

Shrneme-li průřez posuzovaného území, zjistíme, že se v lese rašeliništěm téměř neovlivněném vyskytovaly z 99% smrkové monokultury. Se začínajícím rašeliništěm se v průběhu 2 metrů povaha lesa změnila v řidší, smrkovo-borový les. Nezměnil se pouze poměr zastoupení jednotlivých druhů stromů, ale také jejich vzhled, vzrůst, hustota a celkový ráz krajiny. Tento náhlý přechod byl viditelně způsoben změnou typu půdy. Když jsem postupovala hlouběji do rašeliniště, stromy se zmenšovaly, byly více pokroucené, měly více proschlých větví a suchého jehličí, bylo zde více vývratů a porost byl řidší. Celou dobu jsem šlapala v tmavé, kyselé, rašelinné vodě, která byla na povrchu prohřátá, od 6cm pod hladinou studená.

Tajgu tvoří rozsáhlé, člověkem téměř neovlivněné lesy s velkými rašeliništi, ve kterých má dominantní postavení modřín sibiřský a bříza sibiřská, dále se zde vyskytuje borovice lesní sibiřská a smrk sibiřský. Všechny stromy byly silně porostlé lišejníky. Břízy měly porostlý hlavně kmen, u modřínů naopak lišejníky porůstají suché větve. Tajga je tvořena čtyřmi základními patry. Ve stromovém patře se nacházejí vzrostlé modříny, břízy, borovice a smrky. Nižší stromové patro je tvořeno mladými stromky, které čekají, až se uvolní místo ve vyšším stromovém patře a vyššími listnatými keři ( jívou sibiřskou a osikou sibiřskou). Keřové patro tvoří jalovec, rojovník, růže a vrbovka. V bylinném patře se nacházejí přesličky, medvědice, mechy a lišejníky.

Na rozdíl od lesů v Českém lese se pro určení charakteru lesa nedá zkoumat plocha 21 m2, protože na ploše v tomto rozsahu má les pokaždé jiný charakter. Okolí Pristaně a Kulíkova tábora však přesto lze přibližně rozdělit na několik základních typů lesa, které se zde navzájem prolínají.

Na ploše tajgy se kromě lesů (Když jsem tuto oblast navštívila, panovala extrémní sucha a proto zabíraly lesy asi 2/3 plochy tajgy. Za běžného počasí jsou rašeliniště daleko rozsáhlejší) vyskytují rozsáhlá rašeliniště buďto vrchovištního typu nebo na místě bývalých slepých ramen řek.

Vrchovištní rašeliniště jsou nejčastěji tvořena polštáři z rašeliníku s keříčkovitými lišejníky, klikvou a šichou. Mezi polštáři se nacházela rašelinná jezírka většinou kulovitého tvaru s 30-50cm silnou vrstvou živého rašeliníku (pokud jsme po ní šli, houpala se nám pod nohama a zapadali jsme do poloviny stehen). Na některých místech byly ostrůvky stromů (většinou břízy nebo borovice) nebo břízy zakrslé (viz. rašeliniště u Kulíkova tábora).

Kromě klasických vrchovištních rašelinišť jsem zde objevila i přesličkové rašeliniště. Povrch rašeliniště pokrýval rozsáhlý přesličkový podrost. V rašeliništi rostly hlavně břízy sibiřské. Dalším druhem rašelinišť, nacházejících se na Sibiři, jsou rašeliniště vzniklá ve slepých ramech řek. Uprostřed rašeliniště se nachází bahnité jezírko, okolo něhož rostou vrby. V okolí jezírka se nachází modřínovo-březovo-borovicový les s podrostem rojovníku, medvědice a rašeliníku. V menší míře se zde vyskytují i keříčkovité lišejníky.

Na Pristani v lese neovlivněném rašeliništěm rostly modřínovo-smrkovo-březovo-borovicové lesy. Vlhký les s poměrně hustým keřovým patrem přecházel postupně do suššího lesa s podrostem medvědice nebo rojovníku.

Jeden z typů vlhkého lesa byl modřínovo-březový les (zastoupení modřínu a bříz je stejné, tedy 50% ). Průměrná výška modřínů je 20-25m, průměrná velikost obvodu kmene v 1m nad zemí je kolem 80cm. Bříza má průměrnou výšku okolo 14-18m a obvod kmene v 1m nad zemí je v rozmezí 50-70cm. Na obou druzích stromů rostou ve velkém množství keříčkovité lišejníky (hlavně provazovky). Stromy od sebe byly vzdáleny 2-3m. V keřovém patře se vyskytovala vrbovka, růže a meruzalka.

Asi největší plochu lesa u Pristaně pokrýval typ- modřínový les se smrkem, borovicí a břízou. Průměrná výška modřínů, které mají 80% zastoupení ve stromovém patře, byla kolem 20-25m, průměrný obvod kmene ve výšce 1m nad zemí byl kolem 100cm. Smrky a břízy byly přibližně o 4-5m nižší. Z borovic jsem ve stromovém patře nalezla jen borovici lesní sibiřskou. Další druh borovice rostoucí v tomto typu lesa byla borovice limba, vyskytující se pouze v nižším stromovém patře. Její průměrná výška byla od 1,5 do 3m a na žádném ze stromků jsem nenalezla šišky. Limba je charakteristická tím, že má10cm dlouhé jehlice ve svazečku po pěti.

Na všech druzích jehličnatých stromů včetně bříz rostly keříčkovité lišejníky (hlavně provazovky). Vyskytovaly se hlavně na kmeni (např. bříza) a na suchých větvích (hlavně u modřínu). Nenašla jsem žádný lišejník, který by rostl jen na určitém druhu stromů.

V tomto typu modřínového lesa se smrkem, břízou a borovicí jsem na ploše 30m2 nalezla ve stromovém patře 7 modřínů sibiřských vysokých 20-25m s obvodem kmene průměrně 90cm v 1m nad zemí. Modříny byly hlavně na suchých větvích silně porostlé lišejníkem. Dále zde rostl smrk sibiřský vysoký přibližně 16m s obvodem kmene 86cm v 1m nad zemí. Suché větve měl do výšky 1m nad zemí. Byl rovněž silně porostlý lišejníkem (včetně živých větví). Dále se zde nacházela bříza sibiřská vysoká přibližně 17m s obvodem kmene 70cm, jejíž kmen byl silně porostlý lišejníky. V nižším stromovém patře rosty 2 borovice limby vysoké 1,5 a 3m. Menší borovice nebyla porostlá lišejníkem, ale měla ve spodních větvích hodně proschlého jehličí (jehličí usychalo od kmene směrem ke koncím větví).Větší borovice byla téměř bez proschlého jehličí a na jejích spodních větvích rostly lišejníky. Tato borovice se vyskytovala uprostřed malé světliny. Dále zde rostl malý modřín sibiřský velký 0,5m, smrk sibiřský vysoký 3m a 2 houštiny tvořené jívou sibiřskou a osikou sibiřskou vysoké 3m, jenž zabírali plochu 2 a 4m2.V keřovém patře se nacházel rojovník, vrbovka, růže, meruzalka. Nejlépe prostupný les na Pristani byl typ modřínovo-borovicového lesa s podrostem medvědice. Na ploše 30m2 jsem našla suchý modřín vysoký 22m s obvodem kmene 90cm v 1m nad zemí, dva živé modříny vysoké přibližně 25 a 28m s obvody kmene 100 a 126cm. Nižší modřín měl suché větve do výšky 5m nad zemí, vyšší modřín do výšky 7m nad zemí a byl nejvyšší z okolních stromů. Oba modříny měly suché větve silně porostlé lišejníkem. Dále zde rostla borovice lesní vysoká 22m s obvodem kmene 78cm (suché větve měla do výšky 5m) a borovice limba vysoká 4m s obvodem kmene 15cm v 1m nad zemí. Do výšky 1,5m byla porostlá lišejníkem a 7cm dlouhé jehlice měla ve svazečku po pěti. Dále zde rostla bříza vysoká 7m s obvodem kmene 40cm. V keřovém patře rostly 3 modříny vysoké od 1 do 2m, 1 borovice lesní vysoká 2m, a 0,5m vysoký jalovec, který zabíral plochu 6m2. V bylinném patře se nacházela medvědice a vrbovka.

Na Pristani na okraji rašeliniště převažuje z 50% bříza sibiřská, ze 30% borovice limba a lesní sibiřská, z 18% modřín sibiřský a ze2% smrk sibiřský. Průměrná výška modřínů byla 22m a obvod v 1m nad zemí byl přibližně 70cm. I zde měly modříny větve porostlé lišejníky. Břízy, kterých zde bylo nejvíc, byly přibližně o 5m nižší než modříny a obvod kmene v 1m nad zemí měly od 60 do 80cm. Na kmenech byly porostlé lišejníky. Borovice byly vysoké 1,5 až 3m téměř bez proschlého jehličí. Borovice měla rovný, hladký, šedivý kmen s jehlicemi ve svazečku po 5, borovice lesní sibiřská měla 2,5cm dlouhé jehlice ve svazečku po 2. Smrky dosahovaly maximální výšky 1m. V bylinném patře roste rojovník, medvědice, malé množství keříčkovitých lišejníků, růže a mechy, hlavně rašeliník.

V centru rašeliniště jsem nalezla bahnité jezírko o ploše přibližně 100m2, kolem něhož rostl asi 3m široký pás vrb vysokých kolem 1,5m.

V lese rašeliništěm neovlivněném roste z 80% modřín sibiřský, z 10% borovice limba a lesní sibiřská, z 9% bříza sibiřská a z 1% smrk sibiřský. Tam, kde jsou stromy ve stromovém patře hustší, tvoří podrost rojovník, medvědice a galubijky, zvláštní ruské borůvky( vypadají podobně jako naše vlochyně). Tam, kde je stromové patro řidší, tvoří keřové patro malé, od 0,5 do 2,5m vysoké modříny, břízy a borovice s podrostem rojovníku.Občas zde můžeme najít i přesličku a jalovec. V lese rašeliništěm neovlivněném mají modříny průměrnou výšku 25m, borovice lesní 22m, břízy 18m a smrky 15m.

Na přechodu mezi rašeliništěm a normálním lesem jsou stromy zhruba o 10m nižší než v normálním lese. Rostou zde tedy 14-16m vysoké modříny sibiřské, 10m vysoké břízy sibiřské a borovice limby a lesní sibiřské, vysoké maximálně 10m. V nižším stromovém patře roste bříza sibiřská, vrba a bříza zakrslá. Tento pás je široký 10-20m.

V centru vrchovištního rašeliniště jsou roztroušeny ostrůvky s porostem břízy zakrslé vysoké 1m, někde i břízy sibiřské ( vysoké max. 3-4m) a borovice lesní ( vysoké max. 2-3m). Rašeliniště je tvořeno tlustými polštáři rašeliníku, na nichž se vyskytuje velké množství keříčkovitých lišejníků, klikvy žoraviny a šichy černé. Obě tyto rostliny se nacházejí i u nás (viz. Slavkovský les). Na Sibiři kvetly v srpnu, u nás v květnu. Mezi polštáři z rašeliníku se nacházejí rašelinná jezírka porostlá 20-30cm silnou vrstvou rašeliníku.

V srpnu 2003 jsem se zúčastnila Expedice Tunguzský meteorit, jejimž cílem bylo prozkoumání oblasti domnělého dopadu Tunguzského meteoritu. Jedním z úkolů Expedice byl výběr projektu, který se zabýval přírodním pozorováním v této oblasti. V mém případě to byl projekt - Druhové složení mechorostů v oblasti "Zapovednik Tunguzský meteorit".

"Zapovednik Tunguzský meteorit" je chráněná krajinná oblast povodí řeky Čamba a Chušma, které vtékají do Podkamenné Tunguzky (60 kilometrů od osady Vanavara).

Celá oblast je velmi bohatá na mechorosty. Jsou zde zastoupeny játrovky, rašeliníky a mechy. Pro tuto oblast jsou charakteristické hlavně rašeliníky a vyskytuje se zde velké množství neevropských druhů.

Literatura (Kremer Bruno P., Muhle Herman: Lišejníky, mechorosty, kapraďorosty, Knižní klub, Praha, 1998) popisuje většinou evropské druhy mechorostů. U sebraných položek jsem hledala odlišnosti, které nejsou typické pro naše druhy mechorostů.

Mechorosty jsou řazeny mezi vyšší rostliny. Jsou to zelené výtrusné rostliny s mnohabuněčnou stélkou. Ta je u některých skupin, patřících mezi nižší typy, nediferencovaná (lupenité játrovky). Obvykle je ale rozlišena v lodyžku a asimilační lístky. Mechorosty nemají kořeny, k podkladu jsou přirostlé příchytnými vlákny, které někdy vytvářejí husté vlášení. Jejich lístky jsou většinou tvořeny jedinou vrstvou buněk. Po navlhčení jsou snadno prosvítitelné a je možné pozorovat je pod mikroskopem.

Stavba mechorostů je mnohem jednodušší než u cévnatých rostlin. Na rozdíl od nich nemají většinou cévní svazky. Vodu tyto rostliny přijímají obvykle celým povrchem těla. Velký význam u nich hrají kapilární pohyby vody. Jsou vzrůstem malé a tvoří husté polštáře, což vzestup kapilární vody podporuje. Prostor mezi lodyžkami je zpravidla vyplněn vodními parami, díky čemuž se snižují ztráty vody z rostlinných pletiv.

Mechorosty jsou autotrofní rostliny, tedy organizmy schopné syntézy organických látek z látek anorganických (oxid uhličitý, voda a živiny přijímané z půdy + sluneční energie). Jejich chlorofyl je soustředěn v drobných chloroplastech.

Od nižších rostlin se liší složitou stavbou pohlavních orgánů. Samičí pohlavní orgány - zárodečníky - jsou mnohobuněčné lahvicovité útvary, které uzavírají vaječnou buňku. Samčí pohlavní orgány - pelatky- jsou kyjovité mnohobuněčné útvary, v nichž vzniká velké množství pohyblivých pohlavních buněk se dvěma bičíky..

Zásadní roli při rozmnožování hrají výtrusy vznikající v tobolkách, které se vyvíjejí z oplozené vaječné buňky (rozmnožování pohlavní, generativní). Rozmnožování může probíhat také prostřednictvím vegetativních částic, které mohou být představovány částmi prvoklíčku, lodyžek nebo zvláštními rozmnožovacími tělísky (rozmnožování nepohlavní, vegetativní).

Pro individuální vývoj mechorostů je charakteristická rodozměna, tj. střídání pohlavní a nepohlavní generace. Z pohlavního, haploidního výtrusu (má jen jednu sadu chromozomů) vyroste drobný zelený prvoklíček. Ten může být vláknitý (a vypadat jako zelená řasa se šikmými buněčnými přepážkami) nebo lupenitý. Lupenitý prvoklíček mají rašeliníky (Sphagnum).

Z prvoklíčku po určité době vyroste zelená rostlinka. Ta představuje pohlavní generaci a má jen jednu sadu chromozónů. Rostlinka nese pohlavní orgány. Na rostlince jsou vyvinuty buď orgány obou pohlaví, tak je tomu u tzv. jednodomých druhů, nebo jenom jednoho pohlaví v případě tzv. dvoudomých druhů. V pelatkách vznikají samčí pohlavní buňky (spermatozoidy), které se prostřednictvím vody, převážně v podobě rosy nebo deště, dostávají k zárodečníku, vnikají do něho a zpravidla jedna z nich splývá s vaječnou buňkou.

Po jejím oplození vzniká zygota s dvojnásobnou sadou chromozomů, ze které vyrůstá generace nepohlavní. Ta většinou nemá chlorofyl a je svoji výživou závislá na pohlavní generaci, se kterou je trvale spojena. Nepohlavní generace je tvořena "stopkou" zvanou štět, která je naspodu rozšířena v útvar sloužící k čerpání živin z těla zelené rostlinky. Dříve soudilo, že nepohlavní generace je parazitem generace pohlavní. V horní části je štět rozšířen v tobolku, která bývá většinou uzavřena víčkem a kryta čepičkou. Štět s tobolkou je nápadnou části rostliny. Uvnitř tobolky se redukčním dělením, při kterém se opět zmenšuje na polovinu počet chromozómů, vytváří velké množství výtrusů. Ty se po dozrání dostávají ven z tobolky a jsou rozšiřovány, obvykle větrem. V příznivém prostředí vyklíčí a dávají vznik dalšímu pokolení. Po dozrání výtrusů nepohlavní generace odumírá.

Obrázek 1: Rodozměna u dvoudomého mechu

1 - nepohlavní generace, 2 - pohlavní generace, a - gametofyt, b - výtrusy, c - tobolka,
d - prvoklíček, e - pohyblivý spermatozoid, f - pelatka, g - zárodečník, h - štět

Sběr mechorostů jsem prováděla v oblasti "Zapovednik Tunguzsky meteorit" v 7 lokalitách.U jednotlivých lokalit uvádím ty druhy mechorostů, které se tam nejvíce vyskytovaly, zároveň s jejich stručnou charakteristikou:

Tato lokalita se nachází na levém břehu řeky Chušmy, kde je smíšený vlhký les. Je místy poznamenána přítomností lidí, kteří se sem dostávají z Vanavary.

Pleurozium schreberi (Travník Schreberův) - tvoří rozlehlé, žlutavě až bledě zelené, lesklé porosty; lodyžky až přes 10 cm dlouhé, vystoupavé, většinou pravidelně zpeřené dvouřadě uspořádanými větvemi, konce lodyžek jsou za vlhka načervenalé a prosvítavé, lodyžní lístky prosvítavé, se zaokrouhlenou nebo tupou, slabě zoubkatou špičkou, větevní lístky o něco menší. Tobolky se ve střední Evropě vyskytují vzácně, častěji jsou na severu. Roste na kyselých půdách, zvláště v jehličnatých lesích a ve vřesovištích od nížiny až nad stromovou hranici, na severní polokouli hojně, též v Andách v Jižní Americe.

Rhytidium rugosum (Čeřitka statná) - tvoří mohutné, žlutavé nebo hnědavé, zřídka zelenavé, lesklé porosty. Lodyžky jsou 5 - 10 cm dlouhé, větve krátké, dvouřadě sestavené, obloukovitě zakřivené, olistění husté, střechovité, větévky za vlhka naduřelé. Lístky jsou jednostranné, z vejčitě podlouhlé báze zúžené v srpovitou špičku, ve špičce ostře pilovité. Štět asi 4 cm dlouhý, tobolka zakřivená. Roste na bazických stanovištích, vystavených světlu a větru. Hojná je ve vápnitých suchých trávnicích a ve světle borových lesích.

Tetraplodon (Souzubka) - rostliny husté, skoro polštářovité, vlášením spletené. Listy skoro všechny stejné, v dlouhou špičku zúžené, vyduté, na okraji ploché. Štět silný, tobolka málo válcovitá. Tobolka není po vyprášení zkrácená.

Dicranum polysetum (Dvouhrotec čeřitý) - listy má všestranně odstálé, ve špičce svinuté, silně příčně vlnkaté, lesklé, ze širší báze kopinaté, dlouze zašpičatělé, na okraji ploché, hluboko hrubě pilovité, na okraji trochu vehnuté. Žebro slabé, ve špičce končící. Štětů několik z jednoho obalu. Tobolka válcovitá, zakřivená, nachýlená, hnědá, nezřetelně pruhovaná. Víčko dlouze zobanité. Rostliny velmi statné, široce pokryvnaté, vesele zelené, dole hnědě plstnaté, asi 10 cm vysoké. V humusovitých lesích, často v borech, z nížiny do hor častý.

Níže zmíněné mechorosty byly sebrány na vlhké pěšině vedoucí z Pristaně k Čurgimskému vodopádu ve smíšeném lese.

Climacium dendroides (Drabík stromkovitý) - má stromkovitě větvené lodyžky (sekundární) až přes 10 cm vysoké; primární lodyžky podobné oddenkům, plstnaté od rhizoidů. Štět má až 4 cm, tobolka je přímá, válcovitá, s dvojitým peristomem. Roste v močálech chudých bázemi, na vlhkých loukách, podél potoků, na březích jezer. Je rozšířen od nížin až po klečový stupeň (severní polokoule a Nový Zéland).

Conocephalum conicum (Mřížkovec kuželovitý) - dvoudomá rostlina s tmavě zelenou, matně lesklou, silnou lupenitou stélkou, dlouhou 50 až 200 mm a zhruba 10 mm širokou. Stélka je poléhavá, se slabě zvlněnými okraji; místy se nepravidelně nebo vidličnatě větví. Horní část stélky je tmavší, jemně zrnitá, se šestihrannými políčky a s nápadnými dýchacími průduchy. Protože laloky stélky Conocephalum svým tvarem připomínají játra, byly ve středověku používany k léčení jaterních nemocí. Jméno "Lebermoos" (jaterní mech), používané tehdy jen pro tento mech, bylo později rozšířeno na celý příbuzenský okruh této skupiny. Nachází se na vlhkých, bázemi bohatých místech, jako jsou skály, zdi a břehy potoků, většinou v nižších polohách. Lze ho nalézt také na sekundárních stanovištích, jako jsou vlhké stěny studní nebo stinné hradní zdi.

Hylocomium splendens (Rokytník skvělý) - tvoří porosty s poschoďovitě uspořádanými ročními výhonky, žlutě až olivově zelené, lesklé. Lodyžky má až 15 cm dlouhé, s dvojřadě rozloženými větvemi až trojnásobně dělené; lodyžní lístky podlouhle vejčité, náhle zúžené v dlouhou, zprohýbanou špičku, na okraji jemně pilovité. Žebro má krátké a dvojité. Štět je asi 3 cm dlouhý, tobolka nachýlená, krátce vejčitá, vyklenutá. Roste v lesích na travnatých místech, na zemitých skalách, horských lukách, z nížiny do hor hojný.

Sphagnum russowii (Rašeliník statný) - listy lodyžní široce jazykovité, na špičce zaoblené, veliké, trochu zubaté, s lemem dosti silně rozšířeným, bez pórů a vzpěr. Listy větevní vejčité nebo kopinaté, úzce lemované, na tupé špičce vehnuté, zoubkaté. Rostliny statné, na hlavičkách skoro vždy červené, až 20 cm vysoké. Roste ve vlhkých bažinných lesích, na lukách a přechodných rašelinách, z pahorkatiny do vysokohoří.

Sphagnum teres - (Rašeliník oblý) - listy lodyžní menší, široce jazykovité, na zaoblené špičce jemně třásnité. Listy větevní menší, vejčitě kopinaté, méně náhle v tupou, zubatou špičku zúžené, na horním okraji vehnuté, obvykle střechovitě přilehlé, jen zřídka kostrbaté, oboustranně s četnými póry. Na lesních lukách, v rašelinách a rašelinných příkopech, porůznu.

Fontinalis squamosa (Pramenička šupinatá) - listy nezřetelně třířadé, z trochu sbíhavé, slabě ouškaté báze podlouhle kopinaté, tupé, nekýlnaté, žlábkovitě vyduté, celokrajné. Tobolka je ponořená, oválná. Rostliny jsou štíhlé, splývavé, hnědozelené, za sucha lesklé, až 40 cm dlouhé, větve skoro oble olistěné. Tento druh se nachází na kamenech, v horských potocích.

Hydrohypnum ochraceum (Břehovec hlinožlutý) - tvoří husté zelené, žlutavě nebo hnědavě zelené porosty, vystoupavé a s větvemi na vrcholu háčkovitě zakřivenými. Lístky jsou jednostranně srpovité až všestranně odstálé, vyduté, kopinatě zašpičatělé, celokrajné, s tupou špičkou, která je většinou nezřetelně zubatá. Žebro má mohutné, dole nebo nahoře vidličnatě dělené. Štět je asi 1,5 cm dlouhý, tobolka nachýlená. Roste na bázemi chudých horninách a na dřevě, v potocích a řekách a podél nich, zvláště na jejich horních tocích, kde je voda bohatá kyslíkem.

Sanionia uncidata (Srpnatka háčkovitá) - tvoří porosty leskle žlutozelené až zlatohnědé, většinou jednoduše pravidelně zpeřené, vzpřímené nebo poléhavé. Lodyžní lístky jsou ze široké báze kopinatě zašpičatělé, většinou srpovitě až kruhovitě ohnuté, podélně řáskaté. Žebro má tenké, až nad středem lístku mizející. Samčí a samičí gametangia jsou na různých větvích téže rostliny (rostliny autoické). Štět 2 - 3 cm dlouhý je načervenalý, tobolka nachýlená. Roste na vlhké zemi, bázích stromů, na mrtvém dřevě a bázemi chudých horninách. V nížinách se vyskytuje roztroušeně, ve středohorách (skoro kosmopolitní).

Campylium stellatum (Zelenka hvězdovitá) - listy lodyžní kostrbatě odstálé, ze zúžené, zaoblené báze vejčitě kopinaté, znenáhla dlouze jemně zašpičatělé, celokrajné. Žebro chybí nebo je jen krátké a dvojité. Rostliny dosti statné, hluboké, žlutozelené až nahnědlé, lesklé. Lodyhy přímé nebo vystoupavé, až 10 cm vysoké, nepravidelně dělené. Roste v bažinách, rašelinách, lučních příkopech, na vlhkých lukách a skálách, hojně.

Calliergon cordifolium (bařinatka srdčitá) - listy lodyžní má oddálené, přímé až silně odstálé, málo vyduté, ze sbíhavé báze srdčitě vejčité až kopinaté, ve špičce zaoblené, na okraji ploché nebo jen místy trochu ohrnuté. Žebro je slabší, těsně pod špičkou končící. Listy větevní jsou úzké, dlouhé, poléhavé nebo vystoupavé, s krátkými slabými větvemi více méně zpeřené. Nachází se v příkopech, bažinách, rašelinách, tůních a na mokrých lukách, z nížiny do hor.

Potok Čurgim je z obou stran těsně svírán skalami. Níže zmíněné mechorosty byly nalezeny na jeho levém břehu.

Philonotis fontana (Vlahovka prameništní) - od nízkých porostů (pod 1 cm) po hluboké polštáře (až přes 20 cm) na stanovištích zamokřených prosakující vodou, modravě až žlutě zelené, nelesklé. Perichetiální lístky hvězdovitě odstálé, lodyžní lístky vejčitě kopinaté, okraje starších lístků zoubkaté dvojitými mamilami. Štět až 7 cm dlouhý, tobolka vejčitě kulovitá, nachýlená, za sucha zakřivená a podélně vrásčitá. Pro určení je nutno použít loňské lístky z plstnaté části lodyžky, mladé lístky ještě nemají všechny důležité znaky. Nachází se na pramenitých, mokrých, většinou bázemi chudých stanovištích. Rozšíření je od nížin (roztroušeně) až do vysokých hor, kde je hojná (druh euroasijsko-severoamerický).

Polytrichum piliferum (Ploník chluponosný) - je středně velký druh, 3 až 5 cm vysoký, v řídkých namodrale zelených porostech, kterým stříbrošedé chlupy dodávají šedozeleného nádechu; bez plstí z rhizoidů; lístky jsou za sucha hustě přilehlé, za vlhka přímo odstálé, jejich okraje jsou vehnuté, nezřetelně vroubkované vystupujícími buněčnými stěnami. Žebro vybíhavé v dlouhý bezbarvý chlup; rostliny dvoudomé. Lístky vrcholové chocholky trochu delší než nejblíže nižší lodyžní lístky, červenavé až hnědavé. Štět až 3 cm dlouhý, dole červenavý, nahoře žlutavý; tobolka čtyřhranná, se staženým krkem, průduchy jen v místě tohoto stažení. Roste na kyselých půdách, výslunných, suchých stanovištích, na písku a silikátových skalách.

Schistidium strictum (Klanočepka štíhlá) - má listy přilehlé až odstálé, kýlnaté, trochu jednostranné, ve špičce slabě zoubkované nebo špičatě papilnaté, ze široce kopinaté báze znenáhla zúžené, krátkým chlupem zakončené, až ke špičce široce ohrnuté. Žebro na hřbetě více méně drsné. Rostliny až 10 cm dlouhé, poléhavé, tmavé. Na suchých stinných skalách, z předhoří do hor, porůznu.

Tato hora je jedním z mála míst, kde ještě po 95-ti letech můžeme nalézt stopy tzv. "radiálního polomu" způsobeného tunguzským tělesem. Je to způsobeno drsnými přírodními podmínkami, které zde panují. Stojí na ní rovněž pozorovatelna zajímavých meteorologických úkazů.

Polytrichum juniperinum (Ploník jalovcový) - je velký přímý druh, vysoký až 10 cm, v řídkých rozsáhlých porostech, jejich modravě zelené zbarvení působí vrstva šedých voskových destiček, na bázi mají lodyžky hnědou plst z rhizoidů a šupinkovité dolní lístky; lístky až 10 mm dlouhé, přilehlé, z pochvaté žlutavé báze celokrajné s trnovitou špicí. Žebro v horní části na hřbetě zubaté; vnitřní lístky vrcholové chocholky (perichetiální lístky) široce bělomázdřitě lemované, s trochu delší červenohnědou osinou. Dvoudomý. Štět až 6 cm dlouhý, načervenalý. Tobolka čtyřhranná, až 5 mm dlouhá, zpočátku žlutavě zelená, za zralosti hnědavá, její krk terčovitě odsazený, víčko z ploché báze krátce zašpičatělé, čepička dosahující až po tobolku většinou plstnatá, bělavě hnědá. Roste na kyselých, písčitých osluněných otevřených místech půdního povrchu, na suchých lesních půdách od nížin až do subalpínského stupně, roztroušeně v trpasličích formách tvořících husté porosty až do niválního stupně (kosmopolitní).

Hedwigia ciliata (Těhovec bezžebrý) - lodyžní lístky jsou přímé, až 8 cm dlouhé, v porostech za vlhka modravě zelených, za sucha ledově šedých; lístky s bezbarvou papilnatou špičkou, často jednostranné, vyduté, bezžeberné, vejčitě podlouhlé. Perichetiální lístky jsou zubaté a brvité. Tobolka je ponořená, přímá, opakvejčitá, hnědavá, bez peristomu. Roste na nevápenitých kamenech vystavených světlu a větru v nížinách vzácně, častěji na severu a v horstvech (druh je rozšířen skoro po celém světě).

Pohlia nutans (Paprutka nicí) - rostliny jsou až 5 cm vysoké, plodné lodyžky s kopinatými perichetiálními lístky, sterilní lodyžky se stejnoměrnými úzce kopinatými lístky; z vrcholu často vyrůstají bičíkové výběžky sloužící vegetativnímu rozmnožování. Žebro je načervenalé. Štět je až 5 cm dlouhý, červený. Tobolka s krátkým krkem, hruškovitá, převislá. Pohlia je hojná na kyselých půdách a bázemi chudých skalách; na vápenci jen roztroušeně. Je skoro kosmopolitní; severní polokoule, Austrálie, Madagaskar, jižní Afrika, Antarktida.

Jedná se o kráter, který byl původně mylně považován za důsledek dopadu tunguzského meteoritu.

Sphagnum rubellum (Rašeliník červený) - jemný druh, až 15 cm vysoký, v hustých bultech, větevní listy úzké, sytě červený až načervenalý druh, odumřelé části nejsou purpurově fialové; hlavičky většinou zplstělé a nikoli polokulovitě nahloučené. V přechodných oblastech ho nelze vždy snadno rozlišit od S. capillifolium, které však má většinou polokulovité hlavičky. Roste ve vrchovištích závislých jen na dešťové vodě, roztroušeně i mimo ně od nížin až do hor (severní polokoule).

Polytrichum strictum (Ploník tuhý) - velký přímý druh, v 10 - 15 cm vysokých hustých běloplstnatých porostech, lístky ztuha přímo odstálé, za sucha přilehlé. Štět až 8 mm dlouhý, tobolka až 3 mm dlouhá. Roste zvláště v komplexech vrchovištních bultů. Rozšířen od nížin až po subalpínký stupeň (holarktický).

Tato lokalita se nachází při východním břehu jezera Čeko. Před několika lety byl na tomto místě požár, což má vliv i na druhové složení mechového patra. Ze stromového patra zde rostou mladé jehličnaté i listnaté stromy, zvláště v některých místech převažují břízy.

Ceratodon purpureus (Rohozub náchový) - je jedním z nejrozšířenějších mechů. Tvoří vypouklé, volné, zelené, načervenalé až hnědozelené polštářky, které jsou složeny ze vzpřímených, jednoduše nebo vidličnatě větvených, jen 20 - 40 mm dlouhých, řídce olistěných lodyžek. Štět je žlutohnědý, pak purpurově červený, tobolka nachýlená, podlouhlá, za sucha podélně brázditá, s náznakem volátka na krku. Roste na skoro všech substrátech.

Marchantia polymorpha (Porostnice mnohotvárná) - má tmavozelenou, plazivou, lupenitou stélku, spojenou s podkladem četnými rhizoidy. Rhizoidy vyrůstají mezi šupinami uspořádanými do pěti řad na spodní světlejší straně stélky. Vrchní strana stélky je výrazně síťová, s nápadnými dýchacími otvůrky ve středu jednotlivých kosočtverečných políček. Vidličnatě vykrojená a rozvětvená stélka je 50 - 200 mm dlouhá a 10 - 20 mm široká se zvlněnými okraji a znatelným středním žebrem. Marchantia je dvoudomá rostlina s výraznými pohlavními orgány, vyrůstajícími na různých jedincích. Samčí rostliny mají stopkaté nosiče končící deštníkovitým vykrajovaným terčem, v jehož vrchní straně jsou ponořena antheridia. Také samičí archegonia jsou na nosičích končících obvykle devíti paprsky, takže připomínají drobnou palmičku. Zárodečníky jsou umístěny po několika mezi paprsky. Tento mnohotvárný druh se vyskytuje na vlhkých stanovištích v přírodě. Je snad nejrozšířenější játrovkou na Zemi.

Tabulka 1: Výskyt jednotlivých druhů v uvedených oblastech:

Jedním z hlavních úkolů, které jsem si předem stanovila, byl sběr vzorků mechorostů rostoucích ve zkoumané oblasti a jejich následné zpracování (určení a založení do herbáře). S takovýmto herbářem je možno dále pracovat.

Při sběru a následném určování položek mechorostů z oblasti "Zapovednik Tunguzský meteorit" u položky Pleurozium schreberi (Travník Schreberův) byly nalezeny tobolky. U tohoto druhu se ve střední Evropě vyskytují tobolky jen velmi vzácně.

Ve sledované oblasti se vyskytovalo také mnoho neevropských druhů rašeliníků, jejichž určení bude dalším cílem mého projektu.

Děkuji RNDr. Blance Buryové za to, že mi pomáhala s přípravami mého projektu už před odjezdem na expedici, a za pomoc při určování položek, které jsem přivezla.

V srpnu 2003 byly odebrány vzorky řas z oblasti povodí Podkamenné Tunguzky, které byly následně vyhodnoceny se zaměřením na oddělení BACILLARIOPHYCEAE (Rozsivky).

Mají jednobuněčnou, kokální stélku. Jsou jednou z mála skupin organismů, jejichž životní funkce plně závisí na přítomnosti kyseliny křemičité rozpuštěné ve vodě. Protoplast rozsivek je uzavřen v dvoudílné křemičité buněčné stěně. Nejlépe znázorníme buňku rozsivek jako kruhovou nebo protáhlou krabičku, jejíž víko a dno do sebe dokonale zapadají. Buněčná stěna má geometrický tvar s naprostou pravidelností. Buňky rozsivek obsahují hnědé chloroplasty, v nichž je zelená barva chlorofylů a+c překryta hnědým pigmentem, fukoxantinem.

Rozsivky žijí v moři, ale jsou také druhově nejbohatší skupinou v našich vodách. Najdeme je v každém vzorku vody, nejvíce pak na jaře a na podzim. Začátkem a koncem roku mohou být dominující skupinou řas v planktonu i v perifytonu. Rozsivky jako producenti organické hmoty jsou významnou složkou potravních řetězců ve všech typech vod. Podle některých odhadů tvoří rozsivky až 2/3 celkové světové produkce organické hmoty, připadající na rostliny.

Fosilní rozsivky jsou hlavní složkou lehké porézní horniny, diatomitu, která se vyskytuje a těží v různých částech světa na filtraci tekutin a výrobu stavebních hmot. Ačkoliv rozsivky dosahují běžně velikostí pouze 2,5 - 300 (výjimečně až 2000) mikrometrů, ložiska diatomitu tvoří mohutné vrstvy. Na jejich vzniku se často podílely mořské nebo sladkovodní jezerní druhy, které žily před mnoha miliony let.

Odběry vzorků s vodou, ve které se řasy vyskytovaly, byly provedeny do malých nádobek s těsným víčkem bez žádné další úpravy. V době vyhodnocování zkoumaných vzorků (tzn. 1 měsíc po odběru) byly všichni zástupci řas mrtví. Rozsivky se však určují jen v mrtvém stavu, protože jejich taxonomie je postavená na vnějším vzhledu jejich křemičité schránky (viz SYSTÉM).

Do vzorků bylo nutné přidat malé množství peroxidu vodíku, který zničil zbytky protoplastu buněk a umožnil tak lepší viditelnost jemných struktur na povrchu schránek. Poté jsem zhotovila nativní preparáty a nafotila jednotlivé druhy rozsivek digitální kamerou nainstalovanou na mikroskopu.

Ahnanthes marginulata	Amphipleura pelucida	Cocconeis pediculis
Cocconeis placentula	Cymbela cistula	Epithemia adnata
Epithemia sorex	Epithemia turgida	Fragillaria construens
Fragillaria krotonensis	Fragillaria ulna	Fragillaria ulna var spathulifera
Gomphonema clavatum	Gomphonema truncatum	Gyrosigma attenuatum
Melosira varians	Meridion circulare	Microspora sp.
Navicula cf rhynchocephala	Navicula viridula
Nitzschia
Rhoicosphaenia curvata	Rhopalodia gibba

Nalezené druhy jsou kosmopolitní organismy, tudíž nebyl nalezen žádný taxon, který by nebyl znám i ze střední Evropy. Jediný nalezený rozdíl spočívá v tom, že většina nalezených taxonů je velmi náročná na čistotu vody a z tohoto důvodu je u nás možno je nalézt poměrně vzácně.

Upřímné poděkování patří Dr. Janu Kaštovskému, který mě nejen naučil pracovat s potřebnými přístroji a pomohl mi určit nalezené druhy, ale naučil mě také správně se na rozsivky dívat.

Rozsivky jsou jednobuněčné řasy žijící samostatně nebo v koloniích. Jejich buňka je uzavřená do dvoudílné buněčné stěny, frustuly, která má tvar kruhové krabičky s paprsčitou souměrností (centrické rozsivky), nebo se podobá podlouhlé krabičce s bilaterální souměrností (penátní rozsivky).

Hlavním stavebním materiálem frustuly je vodnatý polymer oxidu křemičitého, blízký opálu. Vnější i vnitřní povrch frustuly pokrývá ochranná polysacharidová vrstva, diatotepin.

Chloroplasty olivově hnědé barvy obsahují chlorofyly a+c, z dalších pigmentů je nejdůležitější fukoxanthin. Zásobní látky, chrysolaminaran, olej a volutin, jsou uloženy v plazmě nebo ve vakuolách. Buňky rozsivek obsahují jediné diploidní jádro. Vegetativní buňky jsou vždy bez bičíků. Schopnost klouzavého pohybu má část penátních rozsivek. Jejich pohyb souvisí s prouděním plazmy ve specializované struktuře buněčné stěny, v raphe (štěrbina).

Rozsivky se rozmnožují dělením, při kterém vznikají dvě buňky dceřiné. Mechanismus dělení vede k postupnému zmenšování rozměru buňky. Původní rozměry se obnoví následkém pohlavního procesu, ke kterému dozrají buňky až po dosažení kriticky malých rozměrů. U centrických rozsivek je pohlavní proces oogamický, u penátních druhů je izogamický. Zygota ihned po svém vzniku aktivně roste a její konečná velikost značně převyšuje rozměr rodičovských buněk. Rozsivky jsou jedinou skupinou organismů, jejíž rozvoj je naprosto závislý na přítomnosti rozpustných forem oxidu křemičitého v prostředí. Po vyčerpání zdrojů křemíku se zastaví replikace DNA. Rozsivky jsou významnými primárními producenty. Jejich biomasa tvoří 25% celkové biomasy produkované rostlinami.

Křemičitá schránka je hlavním znakem rozsivek. Jejich buňka je uzavřená do dvoudílné buněčné stěny, frustuly, která má tvar kruhové krabičky s paprsčitou souměrností (u centrických rozsivek), nebo se podobá podlouhlé krabičce s bilaterální souměrností (u penátních rozsivek).

Hlavním stavebním materiálem frustuly je vodnatý polymer oxidu křemičitého, blízký opálu. Vnější i vnitřní povrch frustuly pokrývá ochranná polysacharidová vrstva, diatotepin.

Frustula je složená ze dvou přibližně stejně velkých misek, které do sebe zapadají jako víko a dno krabičky. Vrchní miska, epithéka, je vždy nepatrně větší než spodní miska, hypothéka.

Na každé misce rozlišujeme plochu misky, která se jmenuje valva. K okrajům valvy přirůstá pásek, pleura. Podle toho o kterou misku se jedná, rozlišujeme epivalvu s epipleurou a hypovalvu s hypopleurou. Pásky obou misek se překrývají a tvoří bok frustuly. Vnitřní plocha pleury někdy nese ploché křemité výběžky, septa, směřující do nitra buňky.

Při pozorování v mikroskopu rozeznáváme u každé misky valvální pohled, kdy je vidět plocha misky. Při pleurálním pohledu pozorujeme buňku z boku. Rozlišení obou pohledů je důležité při popisu a určování rozsivek.

Plocha misek, valva, nese pozoruhodnou, tvarově specifickou strukturu, sestávající z pravidelně uspořádaných systémů pórů, komůrek a žeber. U centrálních rozsivek jsou struktury uspořádány paprsčitě a vybíhají ze středu misky. Penátní rozsivky mají misky podlouhlé, eliptické nebo kopinaté, se dvěma souměrnými systémi, tvořenými řadami pórů. Oba systémy jsou odděleny širokým středním žebrem.

Plně vyvinutá štěrbinová raphe probíhá ve směru podélné osy buňky. Štěrbinové i kanálkové raphe má význam pro pohyb buňky, projevující se klouzáním po povrchu různých podkladů. Mechanismus pohybu je vysvětlován součastným působením dvou činitelů. Hnací silou jsou stahy kontraktilních filamentů v povrchové plazmě, které jsou převáděny na podklad pomocí vylučovaného slizu. Pohyb je přímočarý, s možností změny směru. Rychlost pohybu se u jednotlivých druhů liší.

Protoplast vegetativních buněk vyplňuje vitřní prostor frustuly a vrůstá do všech jejích dutin. Odstraníme-li křemitý materiál kyselinou fluorovodíkovou, pak zjistíme pomocí rastrovacího mikroskopu, že povrch protoplastu je negativním otiskem frustuly.

Protoplast obsahuje velké vakuoly naplněné buněčnou šťávou a rozpuštěnými produkty látkové výměny. Vakuoly, také jako u jiných rostlin, reagují na osmotické poměry v buňce. Během života buňky vakuoly rostou a postupně vytlačují cytoplazmu, jádro a další organely do nástěnné polohy. U centrálního druhu ( např. Melosira varianas) je střed vyplněn vakuolou, zatímco jádro, chloroplasty a další organely obývají nástěnnou vrstvu plazmy. Periplast penátních rozsivek je uspořádám jinak. Při valválním pohledu na buňku Navikuly pozorujeme nástěnnou vrstvu plazmy se dvěma symetricky uloženými chloroplasty a středovým plazmatickým můstkem, obsahujícím jádro. Po obou stranách můstku jsou vakuoly.

Chloroplasty živých rozsivek mají hnědou, olivově zelenou, vyjímečně zelenou barvu. Fotosyntetické pigmenty obsahují chlorofyly a+c, beta-karoten, fukoxanthin, diadinoxanthin a diatoxanthin. U centrálních rozsivek bývá chloroplastů několik. Mají tečkovitý, páskovitý nebo laločnatý tvar. Většina penátních rozsivek má pouze jeden až dva chloroplasty, uložené z boků frustuly. V chloroplastech bývá čočkovitý nahý pyrenoid.

Zásobní látkou je polysacharid chrysolaminaran nebo laminaran a tuk, nikdy se však netvoří škrob. Nacházejí se v plazmě buď volné, nebo ve vakuolách.

Jádro vegetativních buněk je vždy diploidní. Je obklopeno četnými organelami, diktyozómy, které produkují sliz. Sliz je vylučován z buňky specializovanými póry v podobě amorfní hmoty, vláken nebo stonků, které buď stmelují buňy v kolonie, nebo je připevňují k podkladu.

Z chemického hlediska jsou slizové struktury tvořeny polysacharidy, vzácně se vyskytují chitinová vlákna.

Rozsivky se rozmnožují dělením buňky na dvě buňky dceřiné. Dělení předchází mitóza, při které se jaderná blána rozpadá. Na pólech mitotického vřeténka jsou umístěna vějířovitá mikrotubulární centra. Tato centra řídí nejen průběh mitózy, ale i tvorbu nové valvy.

Rýha oddělující dceřiné protoplasty probíhá rovnoběžně s plochou misek. Každá dceřiná buňka zdědí polovinu mateřské buněčné stěny, která je pro mladou buňku epitékou. Nově se vytvoří druhá polovina frustuly, tj. hypothéka, která je vždy o tloušťku epipleury menší než epithéka.

Tento mechanismus vede k postupnému zmenšování rozměrů buněk. K tvorbě nové valvy dochází ihned po cytokinezi.

Morfogenezi valvy provází intenzivní příjem kyseliny křemičité z prostředí. Příjem trvá pouhé dvě hodiny a vrcholí v páté hodině cyklu. Příjem kyseliny křemičité má povahu aktivního transportu s účastí ATP.

Při intenzivním rozvoji rozsivek dochází k rychlému vyčerpání kyseliny křemičité. Změny, které pak nastanou jsou dramatické. Již za tři hodiny se v buňkách rozsivek zastaví replikace DNA, posléze proteosyntéza. Za dalších devět hodin se sníží intenzita fotosyntézy o 80%, ale zároveň vzroste o 100% produkce zásobního oleje.

Mechanismus dělení buněk vede k postupnému zmenšování velikosti frustuly. Rychlost, jakou se frustuly zmenšují, závisí na frekvenci buněčných dělení, určované vnějšími podmínkami. Redukce buněčných rozměrů má své meze. Pokud při dosažení kriticky malých rozměrů nedojde k pohlavnímu procesu, buňky odumírají.

U centrálních rozsivek je pohlavní proces oogamický. Tvorbě gametů předchází meiotické dělení jádra. V oogoniu, tj. v buňce vaječné, se po meioze zachová jediné jádro. V jiné buňce se po meioze vytvoří čtyři gamety, spermatozoidy. Každý z nich se pohybuje pomocí jediného péřitého bičíku.

Po oplození se zygota rychle rozrůstá v tzv. auxosporu, jejíž rozměry podstatně překonávají rozměry rodičovských buněk. Auxospora nemá povahu odpočívajících buněk. Již během jejího růstu počíná mitotické dělení diploidního jádra a uvnitř auxospory se postupně vytvoří nová buňka s diploidním jádrem, která se nazývá iniciální buňka. Tvarem i velikostí se iniciální buňka liší od nových generací vegetativních buněk, jejichž sled počíná mitotickým dělením iniciální buňky. Základní rozdíl mezi iniciální buňkou a buňkou vegetativní spočívá v tvorbě frustuly (iniciální buňka má obě théky nové, vegetativní pouze hypothéku).

Pohlavní proces u penátních rozsivek má poněkud odlišný průběh. Liší se především gamety. Jsou bezblanné, bez bičíků a mají buď stejnou velikost (izogamety) nebo jsou jejich rozměry různé (anizogamety). Splývání gametů, které jsou jen rozděleným haploidním protoplastem, označujeme jako konjugaci.

Rozsivky představují nejrozšířenější skupinu řas. Podílejí se celou čtvrtinou na primární produkci rostlin a tvoří tak významnou část četných potravních řetězců.

Rozsivky osidlují všechny známé biotopy. I když těžiště jejich rozvoje připadá na vodní prostředí, žijí rozsivky v povrchové vrstvě půdy, na periodicky smáčených skalách, v terminálních vodách a jejich buňky unášeny vzduchem bývají častou složkou společenstva zvaného aeroplankton. Obrovskou produktivitu vykazují rozsivky na spodní straně ker obklopujících Antarktidu a zaplňujících arktickou oblast.

V našich rybnících a v přehradách dominují planktonní druhy na jaře a na podzim. Charakteristické společenstvo tvoří rozsivky Asterionella, Diatoma, Fragillaria, Nitzschia aj.

Rozsivky porůstající ponořené substráty tvoří druhově bohaté společenstvo zvané perifyton. Jeho rozvoj pozorujeme v dobře osvětlené mělké vodě, kde hnědé povlaky rozsivek porůstají povrch ponořených kamenů, jílovité dno, atd. V perifytonu převládají penátní rozsivky přirůstající k podkladu. Najdeme zde druhy rodů Meridion, Cocconeis, Fragillaria, Navicula, Pinnularia, Surirella aj. Pro rašelinné tůně s kyselou reakcí vody jsou charakteristické druhy rodu Eunotia.

V termálních vodách žijí rozsivky spolu se sinicemi při teplotě do 40°C. V mořském fytoplanktonu se rozsivky dělí o dominující postavení s obrněnkami. Ve vzorcích převládají centrální rozsivky, např. rody Chaetoceras, Coscinodiscus, Stephanopyxis aj. V tropickém oceánu vegetují do hloubky 120-140 m, ve studených vodách pouze do hloubky 30-40 m.

Znalost rozsivek má velký význam pro vodohospodářskou praxi. Dlouhodobá pozorování potvrdila, že složení rozsivkových společenstev citlivě reaguje na znečištění odpadními vodami. Tak je možné rychle a spolehlivě sledovat zhoršení kvality vody.

Tato práce dokumentuje skladbu různých druhů biotopů v oblasti Zápovědnik Tunguzský z hlediska botanického. Popisuje podrobněji pouze rostliny z pododdělení anguiospermae - krytosemenné, třídy dicotyleponae - dvouděložné.

Zabývá se čtyřmi biotopy od sebe se lišícími (polohou, druhem). U některých názvů rostlin jsou uvedeny pouze rody, jelikož se bližší určení pro množství variant nemohlo provést. Sledování výskytu rostlin vedlo vyvození závěrů, které dokazují množství vlivů, které výskyt ovlivňují. Některé rostliny jsou příznačné pouze pro vodní prostředí a bažiny, v hustém lese tedy nerostou atd. V diskusi je tedy vyhodnocení těchto závislostí, které vycházejí z výskytu typických rostlin v určitém biotopu rostoucích.

Na každém bitopu byl sestaven obecný popis a skladba. Pak byly sesbírány rostliny, které zde byly jedinečné. Obecný popis se skládá z přibližného odhadnutí zastínění stromy, změření jejich průměru a z popsání bylinného a keřového patra a samozřejmě typu a polohy biotopu. Skladba byla zkoumána jen v okruhu rostlin z třídy dicotyledonae - dvouděložné, obecný popis ne.

Biotop rašeliniště

Poloha: Zápovědnik Tunguzský, Prostaň

Obecný popis:
Vytvořeno jen keřové patro z rodu Salix a Betula nana, pod kterým roste rod Carex, z něhož ojediněle vyrůstají rostliny.

Skladba:

V keřovém patru se ještě mimo rod Salix vyskytuje hojně Potentilla fruticosa. Z bylin zde roste jen Comarum palustre a Parnassia palustris. Pro velmi velké množství vody tady nerostou některé druhy, které je možno pozorovat na ostrůvcích v rašeliništi, a to Ledum palustre, Oenanthe fistulosa, Aconitum napelus.

Zemi pokrývá mech Climacium dendroides, z kterého vyrůstají již semenáčky. Po požáru se radikálně snížil zápoj korun, což umožnilo rozšíření rodu Salix do těchto míst. Z mechu vyrůstají opět zástupci roduCarex.

Na volných mýtinách se uplatňují kolonie. V blízkosti jezera rod Chamaenerion a dále rod Hieracium, zvláštností byl Gentianella ciliata, byl nalezena i skupinka zástupce rodu Chrysantemum. Na mýtinách pod neshořelými pásy stromů se uplatňuje Vaccinum uliginosum, Linnaea borealis i Rosa Acicularis. S přibývající vzdáleností od jezera se vyskytují skupinky Ledum palustre palustre.

Na rozsáhlém rašeliništi jsou ostrůvky Betuly pubescens v koloniích o počtu asi 15 stromů. Rašeliniště tvoří rod Carex a na okrajích Deschampsia ceaspitosa, v bahnité půdě se vyskytuje jen Comarum palustre. Jediné další druhy rostou na pásu, který odděluje jezero od rašeliniště.

Z keřového patra je hlavním zástupcem druh Spiraea salicifolia, který zde tvoří rozsáhlé kolonie. Ojediněle zde roste zástupce z rodu Ribes.Byla nalezena i skupinka Tanacetum vulgare. Z keřového patra stojí za zmínku občasný výskyt Betuly nany.

Z pozorování plyne, že v oblasti Zápovědnik Tunguzsky se vyskytují dva základní typy biotopů suchozemských, které se ještě dělí.
První je hustý les s vysokým zápojem korun, kde se uplatňují druhy jako Larix dahurica, Pinus silvestris, Picea glauca a Betula pubescens ze stromů.
Pokud se tento les nachází u rašeliniště, je modřín dahurský (Larix dahurica) naprosto dominantní. Dosahuje obvodu kmene až 40 cm a vytváří hustý zápoj korun.
Les může postihnout i požár. Potom většina vysokých stromů shoří (zůstanou jen některé stromy), neshoří však semínka ukrytá v mechu a tajga se obnovuje.
Po požáru je však otevřena cesta k rozšiřování, čehož využívá rod Salix. Radikálního snížení zápoje korun využívají některé rostliny z bylinného patra, a to rod Hieracium a i rod Chrysanthemum.
Za zmínku stojí i zvýšení počtu bříz Betula pubescens. U rašelinišť je typickou rostlinou rod carex, jež pokrývá většinu země. V kořenovém patru se uplatňuje Betula nana i Potentilla fruticosa. Stromové patro chybí.
Z koberce rodu Carex vyrůstá jen Parnassia palustris a Comarum palustre. U jezera Čeka se na ostrůvcích mezi rašeliništi objevovala Spiraea salicifolia a ribes. Zvláštností byl Tanacetum vulgare. Častý Ledum palustre palustre chyběl.

Svou skladbou z botanického hlediska se oblast Zapovědnik Tunguzsky nachází mezi světlou modřínovou tajgou a bažinatou modřínovou tajgou. Endemitní rody a druhy zde jsou ojedinělé a výjimečné. Z hlediska fytogeografického patří tento zapovědnik doí východosibiřské oblasti.

Ze severu sem proniká arkticko-alpinský nebo subarkticko-alpinský geoelement, z jihu přes Mandžusko je obohacena o některé druhy z čínsko-japonské podoblasti. Největší podíl mají geoelementy borealní suborealní, jež v této podoblasti tvoří jádro flory, jež musíme označit za destruovanou.

Les zde tvoří typické rostliny a stromy. Po požáru se do lesa dostanou nové dřeviny, které vytvoří keřové patro, postupně jsou však vytlačovány stromy. Bažiny tvoří především rod Carex. Na malých ostrůvcích mezi rašeliništi rostou teprve rostliny dvouděložné.

Seznam použité literatury
Hendrych Radovan: Fytogeografie, SPN 1984, Praha.
Dostál Josef: Klíč k úplné květeně ČSR, ČAV 1954, Praha.
Randuška D., Lasomšák I., Háberová I.: Barevný atlas rostlin, Obzor 1983, Bratislava.
Hendrych Radovan: Systém evoluce vyšších rostlin, SPN 1979, Praha.
Vitásek F.: Fysický zeměpis - 3. díl - rostlinstvo a živočišstvo, SPN 1965, Praha.

Původně jsem si myslel, že se budu zabývat pouze epifytickými druhy lišejníků ( rostoucími na stromech ), ale na místě jsem zjistil, že by to bylo časově velmi náročné, protože na stromech se musí určovat jeho podrobné vlastnosti, a tak jsem se rozhodl. Že se zaměřím pouze na sběr lišejníků a určení oblasti sběru. Na místě jsem poté nalezl mnoho odlišných druhů, které později popíšu.

Mými pomůckami se staly především: lupa, zápisník, tužka a kniha "Lišejníky, kapraďorosty a mechorosty.

Sběr jsem prováděl tak, že jsem si zvolil vhodné místo o ploše zhruba 100 metrů čtverečných a zaznamenal jsem si druhy, které se tu vyskytovali. Některé druhy jsem odřízl z podkladu a uschoval, jiné jsem si pouze zapsal

Nakonec se mi podařilo prozkoumat 10 ploch o obsahu 100 metrů čtverečných, ale všude se často vyskytovaly stejné druhy. Spočítal jsem jich kolem 20 a některé teď podrobněji rozeberu.

- jsou druhy, které rostou buď kolmo vzhůru a nebo se naopak spouští z větví směrem k zemi. Od podkladu se dají jednoduše oddělit.

Vyskytovala se na borce jehličnatých stromů, stélka většinou 0,5 - 1 mm tlustá, světle šedozelená nebo žlutošedá. Často nevětvená, avšak hustě posetá fibrilami. Centrální provazec je pevný, kůra hlavních větví erodovaná, takže lišejník drží pohromadě jen centrální provazec.

Často se vyskytovala volně na zemi či kamenech, stélka je vzpřímená, šedozelená až intenzivně hnědá. Okraje úkrojků s fibrilami. Stélka je řídká, často lesklá.

Stélka vzpřímená, jemně plstnatá, bělavě zelená až žlutavá, bez zřetelného hlavního stonku. Často tvoří velké vyklenuté polštářky.

Stélka vzpřímená se zřetelným hlavním kmínkem. Jemně plstnatá, žlutavě zelená až bělavě šedá. Hlavní kmínek většinou tlustší než 1 mm, hodně rozvětvený.

Tento druh jsem našel pouze na jednom místě a to na hoře Kaskadnaje, jinde se v této oblasti nevyskytoval. Stélka vysoká do tří centimetrů, zakončená červeným pohárkem. Podle mě je to nejkrásnější druh, jaký se mi podařilo nalézt.

Stélka vzpřímená a hustě drnovitá nebo poléhavě růžicovitá 2-5 cm dlouhá, poměrně silná s bělavě růžovou hustou plstí, pérovitě rozvětvená.

-druhy, jejichž stélka je značně lupenitá, rostou převážně na zemi, ale vyskytují se i na stromech, od podkladu je lze poměrně snadno oddělit.

Většinou na kyselé borce stromů. Stélka silná, šedá, z obou stran opatřená kůrou, na spodní straně černá, nafoukle dutá, laloky přilehlé, jen na okrajích odsávající.

Lupeny velké až 6 centimetrů, za vlhka světle zelené, za sucha šedé. Spodní strana je stejnoměrně plstnatá. Vyskytovala se pouze na zemi porostlé mechem, ale bylo jí tu opravdu hodně.

Chtěl bych poděkovat učiteli, který mi nabídl účast v této soutěži, rodičům, že mi cestu umožnili a samozřejmě organizátorům a odborníkům, bez kterých by expedice neproběhla.

Původně jsem si svou práci v cílové oblasti představoval úplně jinak, ale podmínky mi nedovolily pracovat podle plánu, takže nakonec jsem se uchýlil pouze ke seznamu druhů, které se mi podařilo nalézt, ale i tak jsem si rozšířil znalosti o lišejnících, ale hlavně o přírodě v tajze, která je ještě neposkvrněná činností člověka.

Zatím se mi podařilo sehnat jen "Lišejníky, mechorosty, kapraďorosty" ( B.P.Kremer, H.Muhle-1998 ), což je spíše atlas a "Projekt lišejníky" od nadace Tereza, kde se přesně popisuje vegetační snímkování lišejníků.

Vzhledem k velkému rozsahu shromážděných materiálů, hlavně fotografických, jsem byla nucena zpřístupnit přímo pouze nejdůležitější část, tedy pátou kapitolu věnující se přímo konkrétním sledovaným problémům a shrnující šestou kapitolu . Děkuji za pochopení Jana Zmeškalová

Zkoumaná oblast se nachází na východě centrální Sibiře v povodí řeky Podkamenná Tunguska ,70 kilometrů od Vanavary,tedy města ,kde sídlí správa Tunguzského zapovedniku.

Jedním z hlavních problémů dané oblasti je doprava.Od roku 1927, kdy se pod vedením Leonida Alexejeviče Kulika do těchto míst vydala první expedice, se způsob dopravy na vzdálenost asi sedmdesáti kilometrů z Vanavary do Pristaně velmi změnil. Původně transport osob i vybavení do tajgy zajišťovala zvířata - koně a sobi. Vodní cestu šlo využít v zimním období jako cestu pro saně, v létě pro kajaky a kanoe. Koně či soby dnes z velké části nahradila moderní technika, která sice přímo neovlivňuje ekosystémy tajgy, ale potřebuje na místě samotném určité zázemí - přistávací plochu a pod…Například na Pristani bylo třeba zhotovit dřevěnou plošinu o rozměrech přibližně 10 x 10 m, která je umístěna na pasece vykácené v okolním porostu, jejíž plocha je asi 200 x 200 m. Nevýhodou dopravy vrtulníkem je částečné znečistění ovzduší zplodinami a velká finanční náročnost.Vrtulník také na samotném místě v tajze nezůstává nikdy na delší čas, jde spíše do krátkodobé přistání na zem, bez vypnutí motorů, jejichž opětné nastartování spotřebovává ohromné množství energie a paliva.

Naše expedice při putování po tajze využila hlavně vlastních sil. Ve zkoumané oblasti neexistuje žádná stabilní síť komunikací. Existují zde pouze velmi úzké nezpevněné pěšiny, které spojují důležitá místa. Jejich průběh však není konstantní a mění se v závislosti na množství vody v krajině, lokálním požárům či pádů stromů. K částečné orientaci v krajině slouží tzv. průseky , které vznikly v druhé polovině minulého století jako důsledek průzkumné činnosti geologů a kartografů,kteří zkoumaly množství a rozložení nerostného bohatství asijské části Ruska. V kotlině, která dle předpokladu byla místem, nad kterým vybuchlo ledové jádro komety, mohou také jako orientační body složit pozůstatky po předchozích průzkumnících. Jako příklad můžu uvést tábořiště na říčce Makiktě na tzv. Kulikově cestě z Kulikova tábora do Vanavary. Tato cesta vznikla ve 30. letech 20.století na popud L.A.Kulika jako zásobovací cesta jeho expedic do Velké kotliny. V minulosti sloužily k orientaci v této oblasti také záseky, bohužel se využívají částečně i v dnešní době. V evropské krajině byla toto označení, tedy poškození stromu sekerou, či jeho přeseknutí jako znamení směru cesty, bylo vnímáno velmi negativně, ovšem v této divoké krajině může často zachránit lidský život . Mezi důležité vybavení expedice sloužící k orientaci patří GPS, kompas, mapa a satelitní telefon. Výhodou je i přítomnost domorodého průvodce. Naše část expedice celkem v tajze nachodila přibližně osmdesát kilometrů bez větších obtíží. Vybavení kromě pevných bot bylo nutno doplnit o "atombordel", což jsou gumové armádní návleky dlouhé do půli stehen,které se navlékají přes pevnou obuv a přivazují k pásku.

Na zpáteční cestě jsme část trasy cestovali na lodích. Tyto štíhlé, velmi dlouhé lodě byly určeny asi pro deset osob se zavazadly, byla opatřeny naftovým motorem. Takový motor uvolňuje do ovzduší zplodiny spalování nafty a hrozí zde také únik nafty do okolí lodi.Stejný typ lodí se ve Vanavaře využívá pro rybolov, my jsme měli možnost se s ním setkat již na jezeře Čeko.Další dopravní prostředek, který jsme použily při návratu byl velký nákladní vůz Ural. S ním jsme urazili vzdálenost asi třiceti kilometrů podél řeky Podkamenná Tunguska.

Základní tábor naší expedice na Pristani se stal hlavním místem našich výzkumů. Základna se skládá z části starší, opuštěné, která pravděpodobně vznikla v třicátých letech jako zásobní tábor pro expedice vydávající se do centra polomu. V této části nalezneme jídelnu,baňu, labas, toalety a místo určené pro odpady.

Labas je sklad potravin na vysokých nohách, který chrání jídlo před medvědy a vlky a zároveň tak před nimi chrání i samotný tábor a jeho obyvatele.Dobrým zvykem je zanechat trvanlivé potraviny,pokud expedici zbudou, uložené v labasu.I my jsme zde nalezly větší množství těstovin a obdobných surovin na vaření.

Za nejkrásnější budovu staré části a Pristaně vůbec považuji Kulikovu izbu. Z tohoto místa na nás již při prvním vstupu dýchne historie. Stojíme ve srubu, kde žili první badatelé a který se od těch dob velmi málo změnil. Již od nepaměti se zde udržuje tradice - při odchodu zanechat příbytek připravený pro unaveného poutníka : zajistit,aby místo zůstalo čisté, připravit suché dříví na zátop a také zde nechat část potravin a krabičku sirek.Kulikova izba je srub s jednou místností.

Hlavním vybavením je obrovská postel pro asi deset osob a nezbytná kamna.Ke srubu náleží ještě půda, která se ovšem k obývání nevyužívá a slouží jako skladiště nepotřebného vědeckého materiálu. Kulikova izba je dřevěným "chodníkem" spojena s rozsáhlým ohništěm ,u něhož je také jídelní stůl s lavicemi a přístřešek sloužící pravděpodobně jako jídelna. Na tomto místě se nachází i směrovník, který ukazuje jaká je vzdálenost a směr do Moskvy,Vanavary, Berlína, Prahy a dalších míst.Stará baňa je již velmi dlouho v nečinnosti, a proto je ze zmíněných staveb je v nejhorším stavu, její dřevo již začíná podléhat houbám a tlecím procesům.

Část nová (není ještě zakreslena na schématickém obrázku z roku 1996) se stala na pár dní naším domovem. Nová část se skládá taktéž z jídelny, srubu na spaní, bani, skladu potravin a jedné nedokončené stavby. Stavby jsou zhotoveny z kmenů stromů zbavených kůry spojených kolíky a v rozích spojených vysekáním žlábků.Prostory mezi nimi vyplňuje mech, který má výborné izolační účinky.Podlaha je dřevěná.

Nutnou součástí každého srubu jsou kamna, protože stavby byly stavěny tak, aby bylo možné v nich žít i během sibiřské zimy,kdy teplota venku klesá až šedesát stupňů pod nulu.Vybavení spacích srubů doplňují široké a dlouhé postele asi 80 cm nad zemí, které lze pokrýt zvláštními "matracemi". Jedna taková postel je určena přibližně pro deset lidí.Nutným vybavením je spací pytel.Jídelna, která je spojená s místem určeným pro vaření, je zastřešená, jako krycí materiál střech je opět použito dřevo a někde i speciální lepenka.Jídelnu zcela vyplňuje dlouhý stůl a z každé strany lavice.

Místo na vaření tvoří ohniště, nad nímž je umístěná kovová trubka a na ní háky na uchycení kotlíků. Vedle ohniště jsou ještě malá kamna ,která mohou sloužit jako pec. Poblíž kuchyně je ještě umístěn dřez na mytí nádobí či rukou,je smaltovaný se zvláštním zařízením na mytí rukou.Zásobárnou vody je blízká řeka Chušmo.Baňa je dřevěný srub o dvou místnostech. Přední slouží jako převlékárna. Zadní slouží k hygieně a bańování. Jsou zde umístěna velká kamna s kameny ,na které se lije voda a také s velkou nádrží na teplou vodu. Nutným vybavením je nádrž se studenou vodou.Sklad potravin jsme nevyužívaly protože nebyl ještě dokončen stejně jako další stavba zatím neznámého účelu. I v nové části Přistane jsou vybudovány stupátkové toalety,dámské i pánské. V blízkosti nich je umístěna speciální dřevěná ohrádka kam se shromažďují nespalitelné odpady,které jsou zřejmě čas od času odváženy vrtulníkem.

Spojnici mezi starou a novou částí tvoří několik čumů.Čum je tradiční obydlí Evenků, je jejich přenosným domovem, se kterým kočovaly za stády sobů po Sibiři. Čum je podobný americkému teepee, kůže kryjící mezery mezi tyčemi stanu jsou však nahrazeny u těchto obydlí kůrou, která je zpracovaná párou aby změkla.

Při četbě knihy Tajemství tunguzského meteoritu od B.I.Vronského (Panorama Praha, 1982) mě asi nejvíce zaujalo místo, které se nazývá Kulikův tábor. Tento tábor vznikl na pokud L.A. Kulika, který jej nechal vybudovat pro svou expedici plánovanou na rok 1928. Základna je uchovávána jako živé muzeum, do nějž se promítá činnost expedic, od časů Kulika po současnost. Je to místo, kam jsme se svou přítomností zapsali i my. Jako zázemí expedicím zde slouží dva obytné sruby, jídelna, labas a několik drobnějších stavbiček.

Při našich dvou krátkých pobytech zde jsme mohli přenocovat ve srubu, který ve třicátých a čtyřicátých letech obýval přítel L.A.Kulika geolog K.D.Jankovskij. Srub byl opět vybaven velkou postelí, kamny a nespočetným množstvím polic. Mnohem zajímavějším se pro mě však stala izba Kulika, která se skládá ze dvou místností.Přední,menší z nich pravděpodobně sloužila k přípravě pokrmů ,či jako skladiště věcí potřebných pro vaření. Větší místnost je stále zařízena jako ve třicátých letech.je plná věcí ,které vypovídají o činnosti expedic před námi. Nacházíme zde pracovní stůl L.A.Kulika, několik jeho osobních věcí, ale i krumpáče,mapy,měřící přístroje,kytaru,šachové figurky ,…I tato místnost je vybavena postelí a kamny. Půda Kulikova srubu slouží také jako skladiště všech nepotřebných věcí.

Významnou stavbou Kulikova tábora je jídelna.V zadní části je umístěno dřevo,aby bylo připraveno v každou roční dobu suché a možné hned použít. Pak je velká část určená pro stůl s lavicemi a ohniště. Aby bylo možné na ohništi vařit i za nepříznivých podmínek je i ohniště umístěno pod střechou kryjící celou jídelnu,ve střeše je speciální otvor pro odcházející kouř. I toto ohniště je upraveno na zavěšení kotlíků. Součástí jídelny je i kout ,kam se ukládají potraviny, nádobí, i když není příliš velké. Blízkosti nacházíme zbytek čumu a staré venkovní ohniště. Nezbytnou další stavbou tábora je velmi starý labas. Nedaleko odsud je opět ohrada s nespalitelnými odpadky, polorozpadlá lávka na odebírání vody z rašeliniště a stará plošina pro vrtulník, která je však zarostlá vrbkami úzkolistými a zřejmě se již dlouhou dobu nepoužívá.Původně součást tábora tvořila i kovárna, která se v současné době rozebírá a její pozůstatky činí již jen několik pater z otesaných kmenů.

V blízkosti tohoto tábora lze nalézt pozůstatky lidské činnosti.Příkladem je Johnův kámen, o kterém se předpokládalo,že může být hledaným tunguzským meteoritem.Byl celý odkryt a poté se zjistilo,že jeho složení neodpovídá nepozemskému původu.Dalším významným místem je zvláštní bůžek chránící toto místo. Vždy když kolem něj někdo projde je dobré když mu věnuje nějaký dárek a tak v jeho nejbližším okolí můžeme najít drobné mince, šňůrky,lahve od vodky,…

Velkou terénní změnu přineslo i pátrání v Suslovově kráteru, který byl také považován za místo pádu tunguzského meteoritu.L.A.Kulik nechal vykopat tři metry hluboký kanál,aby kráter odvodnil.Bohužel na jeho dnu našel starý kmen modřínu, který dokázal, že sem žádné kosmické těleso nemohlo dopadnou. Kulik i přes tento zjevný důkaz nechal kráter vyčistit a odebral vzorky. Laboratoře prokázaly ,že se zde žádné meteorické částečky nevyskytují.V dnešní době je již kráter plně vyplněn rašelinou a kromě odvodňovacího kanálu již neexistuje důkaz o náročných terénních pracích, které zde ve třicátých letech proběhly.

Problematiku spojenou se zásahy do půdy a půdních společenstev netvoří jen doprava a stavby , ale významný podíl tvoří i odpady.Činností lidí v oblasti vznikají tři základní druhy odpadů.jednu složku tvoří odpady ze stavby srubů,organické odpady z kuchyně a pod., tento problém má své řešení v plamenech ohně či prostém odnosu do vzdálenějších míst , kde zetlí.Stejným způsobem,tedy spálením, se řeší i problémy odpadky , která sice nejsou úplně z přírodních látek ,ale jsou spalitelné,celé nebo jejich část. Složitější zacházení vyžadují odpady ,které jsou nespalitelné,se často nechají projít ohněm ,aby snížily svou hmotnost či lépe korodovali. Tyto zbytky se pak z ohně ukládají ve speciálních dřevěných ohrádkách,odkud jak předpokládám jsou v pravidelných intervalech odváženy vrtulníkem. Větší návštěvnost oblasti v poslední době však má vliv i na okolí,setkali jsme se bohužel i s odpady mimo určená místa. Snahou naší expedice bylo tyto místa uklidit, ale tento záměr jsme si nechali až na zpáteční cestu, kdy nám ovšem již nezbyl čas.

Jedním z úskalí, které jsme v tajze předpokládali, byla zajištění pitné vody.tento problém za nás však vyřešila příroda sama.Zdrojem pitné vody i užitkové vody se staly místní průzračné řeky,ale i tůňky a rašelinná jezírka.Okolo tábora v Pristani jsme využívali vodu z řeky Chušmo a z Čurgimského potoka.Za pochodu v tajze a v Kulikově táboře měla voda tůněk mnohdy temně hnědou barvu,ale vždy chutnala znamenitě. Při návratu do Vanavary ,tedy do civilizace,byl zvyk pít vodu z jakéhokoliv zdroje ,jedním z prvních ,kterého jsme se museli vzdát. S pitnou vodou se automaticky vybaví i otázka vaření.Obvyklý den začínal snídaní,kterou tvoří v náročnější den sladká kaše z krupice a sušeného mléka.V méně namáhavý den pak zvláštní ruský chléb nebo suchary se salámem ,sýrem nebo špekem. Oběd se často skládá z tošonky,tedy hovězí konzervy s různým druhem přílohy - těstovinami, rýží, bramborami.K večeři pak bývá chléb s hustou polévkou. Pravidelně se vaří čaj,kysel( škrobový nápoj s nasbíraným ovocem), studeným nápojem je čistá voda.Vítanou změnou jídelníčku poblíž jezera Čeko se staly ryby. Během jednoho dne jsme ulovili přes dvacet kilogramů ryb - plotic,štik a okounů.Novou dovednost ,kterou jsme si museli osvojit, bylo čištění a vyvrhování ryb.Odměnou nám ovšem byli štičí řízky ,ruská ucha,tedy rybí polévka se zeleninou. Ryby jsme také upekli nad ohněm či nasolili.Dalším konzervačním způsobem,který se ale používal spíše za časů expedic ve třicátých letech je sušení.Právě způsob konzervace a druhové složení zásob potravy to jsou dva velké rozdíly mezi potravinami moderních a dřívějších expedic. Velký podíl ve složení jídelníčku naší expedice tvořili dehydratované výrobky, či potraviny ,které lze připravit pouhým vařením ve vodě.Největším problémem stále zůstává omezený příjem vitaminů. Množství ovoce a zeleniny je nutno omezit na povinné příděly cibule a česneku.Vitaminový deficit jsme řešily pomocí vitaminových směsí dovezených z České republiky či jen samotných vitaminů v tabletách.Dalším zdrojem vitaminů se stalo lesní ovoce.

Největší radostí, alespoň pro ženskou část expedice, se stala baňa, tedy ruská "sauna". Po několika hodinách velká roztopená kamna vyhřála dřevěný srub tak, že ve vyšších partiích teplota vzduchu přesahovala sto stupňů Celsia. Rozpálené kameny v blízkosti kamen jsme pak polévali vodou, aby vzniklá pára zaplnila celou místnost. Stačilo jen svléknout se, posadit se a potit se. Množství ohřáté vody nám posloužilo k umytí vlasů, celého těla, ale i praní prádla. Úžasnou vlastností bani byla léčivá moc, kterou zahnala naši rýmu i další neduhy.

Zdrojem veškeré vody, pitné i užitkové, byly vodní toky a povrchové stojaté vody. Současné množství odpadní vody při našem způsobu pobytu v tajze bylo tak malé a její znečištění minimální, že se jejím čistěním nemusí nikdo zabývat a tuto funkci zastane příroda svými samočistícími schopnostmi.

Při pobytu v tajze jsme se opravdu nadýchali čistého vzduchu, protože hlavním zdrojem znečištění vzduchu jsou dopravní prostředky, tedy vrtulník a naftové motory lodí, které se zde však vyskytují sporadicky.

Pravidelné znečišťování ovzduší způsobuje spalování pevných odpadů, které vznikají při pobytu v terénu. Naše výprava např.spalovala zbytky z kuchyně, dřevo, ale i plechové konzervy, které po opálení lépe podléhají korozi v místech, kam se ukládají.

Koncentrace imisí ve vzduchu se však maximálně sníží v obrovských prostorách nedotčeného území Sibiře.

Markantnější vliv na kvalitu ovzduší než tyto lokální zdroje má znečištění ovzduší v industriálních zónách světa , které je dnes již globálním problémem lidstva a dotýká se celé zeměkoule.

V naší společnosti si nedovedeme představit život bez elektrické energie, v pustině ruské Sibiře však elektrická energie vzácností. Na Pristani jsme sice měli k dispozici generátor, avšak neměli jsme benzín potřebný k jeho provozu.

Kromě bateriových článků do svítilen a fotoaparátů, malého solárního panelu pro zajištění provozu kamery a speciální autobaterie pro nabíjení notebooku , byl veškerým zdrojem naší energie oheň. Na ohni jsme vařili, sušili prádlo, ohřívali vodu v bani , svítili a hřáli se za chladných večerů. Oheň nás chránil před možností útoku zvěře, stejně jako se stal centrálním místem našich tábořišť.

I přes výjimečný vztah k ohni a jeho energii bychom si ztěží dovedli představit náš pobyt v tajze bez potřebné elektroniky.

Naše vybavení tvořila GPS, zajišťující přesnou orientaci , satelitní telefon a notebook pro komunikaci s domovem a civilizací. Každý z nás do batohu přibalil malou baterku a samozřejmě fotoaparát. Pro dokumentaci celé výpravy sloužily dvě videokamery.

Neocenitelným pomocníkem při naší cestě byly samozřejmě dopravní prostředky, které jsem popsala v předchozích kapitolách. Zdrojem jejich energie byla převážně nafta.

Základem pro přežití člověka v tajze jsou rostliny. Slouží mu nejen jako zdroj tepla, světla, medikamentů, ale hlavně jako stavební materiál .

Největší zásah člověka do ekosystému tajgy představuje vybudování plochy pro přistávání vrtulníku, kdy se musí vykácet veškerý porost na ploše odpovídající technickým parametrům vrtulníku a utvořit zpevněná dřevěná plocha pro vlastní přistání. Člověk pro život v tajze potřebuje obydlí a opět jediným stavebním materiálem je dřevo a mech. Dřevo je jedinou surovinou, odolnou vůči extrémním mrazům v zimních měsících, kdy rtuť teploměru klesá k -60 °C. Mech pak slouží jako izolační materiál, kterým se vyplňují spáry mezi opracovanými kmeny, tvořícími stěny staveb. Výhodou staveb, které doslouží svému účelu je jejich snadná likvidace, rozeberou se a poslouží pro novou výstavbu či k topení.

Základem výživy člověka v tajze jsou kromě donesených zásob opět rostliny. Jsou všudypřítomné. Vyzkoušeli jsme jak chutná například divoký černý rybíz, brusinky, borůvky, šípky, houby. Zpestřili jsme si jídelníček o čaj z černého rybízu, borůvkový kysel či výbornou smaženici z klouzků. Tyto plody se nám staly jediným zdrojem přirozených vitamínů, měli jsme však s sebou multivitamínové syntetické přípravky, proto jsme si v přírodě vybírali pouze ty nejchutnější plody. Byl-li by člověk postaven do situace, že nemá vlastní zásoby, bylo by možné využít z přírody mnohem více produktů avšak znamenalo by to mnohem lepší znalosti o jejich účincích.

Velmi významným zdrojem potravy pro expedice v minulosti se stal lov. V sibiřské tajze je nepřeberné množství různé zvěře. Hlavním pomocníkem místních obyvatel je sob , který v minulosti sloužil jako důležitý dopravní prostředek. Sob,stejně jako i los, je ale také cenným zdrojem masa ,kožešin a paroží. Asi nejcennějším úlovkem z hlediska peněz je sobol, kožišinové zvíře nesmírné ceny. Dalším lovným zvířetem může být i medvěd,liška,vlk, ale nejpravděpodobněji se člověk setká s lovem ptáků - divokých kachen,tetřevů a tetřívků

Nám se nepodařilo žádné velké divoké zvíře spatřit, neboť naši bezpečnost chránili psi a samozřejmě ozbrojení ruští průvodci. Náš již téměř jednotvárný jídelníček obohatila návštěva vzdáleného jezera Čeko o výjimečnou složku, a to o ryby. Náš ruský průvodce Konstantin Alexandrejevič Skutov má u jezera svou loveckou chatu, kde v zimě loví soboly, jejichž kůže pak prodává a jsou jeho obživou. Konstantin a kluci brzy ráno vytáhli z jezera plné sítě plotic a okounů, výjimkou nebyly ani obrovské štiky. Další novou zkušeností, kterou jsme tady mnozí získali, bylo čištění ryb. K obědu byly vynikající rybí řízky a typická ruská ucha, rybí polévka se zeleninou.

Člověk však místní populaci zvířat neovlivňuje jen snižováním stavů lovem ,ale v minulosti se pokoušel o introdukci ondatry pižmové, aby zde mohl chovat další z četných kožišinových zvířat.

Z popisu našeho pobytu a chování v tajze se možná bude zdát, že vliv člověka na přírodu Sibiře je zanedbatelný, ale každým takovým zásahem člověk přispívá ke globálnímu znečišťování životního prostředí a ničení přirozených ekosystémů naší planety.Avšak fakt ,že toto odlehlé území bylo vyhlášeno chráněnou rezervací nám napovídá,že poměry v postkomunistickém Rusku se snaží vyjít vstříc záchraně ojedinělého biomu tajgy.

Naše skupina, parta nových přátel, kteří se náhodně sešli za stejným cílem, poznat tajgu, odjížděla z divočiny plna nevšedních zážitků, které často spočívají jen v pocitech , barvách, vůních a pohledech. Bohužel tyto překrásné vzpomínky nejdou ani pomocí slov či fotografií reprodukovat.Tajgu prostě člověk musí zažít na vlastní kůži a proto bychom se měli všichni chovat tak, aby tuto možnost měli i naše děti a vnoučata.

Po návratu do Vanavary jsme si užívali posledních dní ruské pohody před odjezdem domů. Nádherným místem, které upoutalo snad každého z nás, se stalo okolí řeky Podkamenná Tunguska. Každý si zde našel svůj vlastní koutek. Průzračná voda, modrá oblaka, zelená clona tajgy vyzařují vnitřní harmonii a klid. Avšak zvídavý pozorovatel objevil i zde místa, kde člověk tuto vzácnou vyváženost narušil. Cihly, sklo, pásy těžkých strojů, to vše sem zanesl člověk. Na závěr bych proto ráda vyjádřila svou obavu o budoucnost této překrásné krajiny. Bohužel stále sílící turismus sem přináší spoustu negativních faktorů, které mohou tato místa nenávratně poškodit. Nadějí snad je, že spolu se západní kulturou sem bude přineseno i povědomí o ekologickém či enviromentálním chování lidí.

V srpnu 2003 bylo ,mimo jiné práce české expedice, v Tunguzském zapovědniku (cca 60°s.š.; 102°v.d.) prováděno vegetační snímkování se zaměřením na bylinné a keřové patro. Bylo pořízeno celkem 7 vegetačních snímků na dvou lokalitách. Cílem práce bylo především pokračovat v mapování Tung.zap. Veliká rozloha zapovědniku a relativně malé množství fytocenologických dat absolutně vylučuje vytváření nových teorií a dalekosáhlých závěrů, nicméně výsledky práce lze zařadit mezi zpracování mnohých botanických průzkumů prováděných v dané oblasti, mimo to jde o jednu z mála prací o Tung. zap v ČR.

ÚVOD, PŘEHLED DO LITERATURY

První expedice se na území dnešního zapovědniku dostala až v roce 1927, tedy 19 let po katastrofě. Od doby 1. expedice uplynulo 76 let, přičemž v posledních letech se do Tung. zap. vypravují expedice každým rokem v létě, přestože na průzkumy v této oblasti vláda ruské federace již dlouhá léta nikterak nepřispívá. Bouřlivou historii průzkumu Tunguzského polomu popisuje B.I. Vronskij ve své knize "Tajemství Tunguzského meteoritu".Co se týče přímo vědeckých prací o výzkumech prováděných v Tung. zap., není lehké se k nim dostat. Shrnutí výsledků prováděných prací vydává Ředitelství Tunguzského zapovědniku ve svých ročenkách.

Poměrně veliká pozornost je Tung. fenoménu věnována v časopisech popisujících "paranormální jevy" a zmiňujících se o možnosti působení mimozemských technologií na Zemi. Informace z podobných publikací však nelze brát za zcela nekriticky. Teorie, že příčinou Tung. fenoménu bylo působení mimozemských technologií, se díky nemožnosti je vyvrátit a absolutnímu nedostatku průchodných důkazů vyřazují z vědeckých teorií.

Při studiu metod vegetačního snímkování byly použity publikace českých autorů (JENÍK 1970, MORAVEC 1970, KUBÍKOVÁ 1970). Mnoho informací jak o vegetačním snímkování, tak o Tunguzské katastrofě je dnes možné najít na internetu.

Při sběru fytocenologických dat jsem vycházel z metod Curyšsko-montpellierského směru. Určování znaků populace podle kriterií tohoto směru je sice poměrně subjektivní, ale na druhou stranu je časově nejméně náročné, a v posledních letech se postupy podle Curyšsko-montpellierské školy preferují i v Rusku (MORAVEC 1994). Jako znaky populace jsem zapisoval pokryvnost a za ní čárkou oddělenou sociabilitu. U obou znaků jsem používal Braun-blanquetovy stupnice (MORAVEC 1994). Pro zpřístupnění dat uvádím tyto stupnice i pod stálostními tabulkami.

Snímkování bylo prováděno na 2 lokalitách (obr.1 - FK-tab: T1 - VRONSKIJ 1982, upraveno). Výběr těchto lokalit nebyl nějak cílený, ale byly to oblasti, kde jsme pobývali více než jednu noc. Celkem jsme pobývali v zapovědniku pouze asi 10 dní, mnoho času jsme ale zaplnili pochodem a jinými důležitými činnostmi (vaření, stavba přístřeší - zkrátka věci nutné k přežití). Tyto aktivity však k celkovému poznání místní krajiny a všech jejích aspektů přispěli bezesporu velikým dílem.

Pro snímkování jsem si vybral plochu, která byla před několika lety (odhadem 6) poněkolikáté vykácena, aby zde mohla přistávat helikoptéra. Není to samozřejmě čistě přírodní plocha, ale z hlediska sledování působení člověka na krajinu zajímavá.

Protože se nám nepodařilo dostat do rukou podrobnější mapy krajiny, podávám jen hrubý schematický nákres místa, kde je vyznačena přibližná poloha 4 pořízených snímků (obr.2 - FK-tab: T1). Hlavním orientačním bodem na mýtině byla přistávací plošina pro vrtulník. Plochy snímků byly vzhledem k této plošině vymezovány přibližně takto: FK-tab: T2

Druhou snímkovanou lokalitou, kde jsem zapsal 3 vegetační snímky je okolí jezera Čeko. Řada vědců zabývajících se Tung. záhadou důvěřuje tvrzení domorodců, kteří říkají, že před Tung. katastrofou (1908) zde ještě jezero nebylo. Před 11 lety se kolem jezera Čeko prohnal požár.

Opět přikládám hrubou mapu (obr.3 - FK-tab: T1). Na mapě je symbolem y vyznačena lovecká chata. Vzhledem k této chatě byly plochy snímků vymezovány přibližně takto: FK-tab: T3

Jako výsledky své snahy na Sibiři předkládám ve stálostní tabulce zapsané vegetační snímky. Stanovištní poměry jsou popsány výše. Protože se podařilo nashromáždit jen velmi omezené množství fytocenologických snímků, nevidím velký význam v sestavování diferencovaných tabulek. Jednak lze těžko vymezit skupiny diferenciálních druhů, především by však neměla nějak vysokou vypovídací hodnotu.

Stálost druhu ( v tabulce označena C_i a vyjádřena v procentech) se spočítá podle vzorce: C_i = (A_i : n) . 100 kde A_i je počet snímků, ve kterém se daný druh vyskytuje, a n je celkový počet snímků

Lze těžko porovnat mé výsledky s jinými, protože prakticky jediný způsob, jak se k pracím napsaným na základě výzkumu prováděného v Tunguzském zapovědniku dostat je navštívit přímo ředitelství zap. ve Vanavaře. I tam jsou však na podrobné informace poněkud skoupí. Do rukou se nám dostala ročenka za rok 2001, kde jsou zmíněné jen skutečně základní druhy (často jen rody) rostlin, zaznamenané při pobytu v Tung. zap. v roce 2001. Po botanické stránce je tedy krajina charakterizována jen v základních rysech. Podrobněji jsou pak ve zmíněné ročence popsány klimatické jevy.

Při posuzování významu mých výsledků je žádoucí brát v ohled nevelké zkušenosti. A je vhodné ji nahlížet spíše jako studentskou činnost. Jelikož Expedice Tunguzský meteorit 2003 byla 1. větší česká expedice v Tunguzském zapovědniku, jsou mé výsledky, společně se zprávami mých "expedičních kolegů", jedny z mála prací o Tung. zap. v ČR.

Expedice tunguzský meteorit 2003 by se neuskutečnila bez snahy a pomoci řady lidí a organizací. Poděkování patří Agentuře koniklec, Českému svazu ochránců přírody, Vlašimské astronomické společnosti, Expedialu, samozřejmě též ředitelství Tunguzského zapovědniku, našim průvodcům, a pochopitelně i všem členům expedice. Za pomoc a podporu dále děkuji celé mojí rodině, Františku Tlapákovi, Bohuslavu Barešovi, Petru Krásovi, Miroslavu Maleninskému, Jarmile Krejčové, Janu Jeníkovi, Lence Papáčkové, Ivě Hodíkové, Miloslavu Jirešovi, Blance Peškové, a dalším.

Ve dnech 11. srpna až 20. srpna 2003 pobývala česká expedice v oblasti Tunguzského zapovědniku a jeho okolí. Před 95 lety (1908) se v této oblasti odehrál dosud ne zcela objasněný jev. Naše expedice se přiklání k teorii, že původcem výbuchu, který způsobil radiální lesní polom o rozloze 2150 km2, bylo meteoritického, nebo kometárního původu. Dnes už následky události nejsou příliš patrné. Tajga je plně obnovena.

Pro vegetační snímkování jsem si vybral oblasti postižené náhlým působením vnějšího činitele. V prvním případě je jím člověk, který vykácel už poněkolikáté stromy v okolí přistávací plochy. V druhém případě to je požár. V tomto případě se jednalo o požár korunový, který má silně ničivé účinky, a ne povrchový, který je pro obnovu a život tajgy nezbytný.

Zdráhám se z mých výsledků vyvozovat nějaké dalekosáhlé závěry, protože vzhledem k veliké rozloze území se podařilo nashromáždit poměrně malé množství fytocenologických dat. Navíc se několik rostlin nepodařilo kvůli jejich velmi pokročilé fenofázi druhově určit. Nicméně vegetační snímky podávají určitou představu o skladbě keřového a bylinného patra tajgy v tunguzském zapovědniku.