Expedice Tunguzský meteorit 2003

     V listopadu se v novinách hodně psalo o meteorickém roji Leonidy.V médiích často objevovala slova jako meteor, meteoroid a meteorit. Lidé však často vůbec netuší, že je nějaký rozdíl v jejich významu.

     Většina z nás si předství lidově řečeno "padající hvězdu". Tomuto úkazu se správně říká meteor. Je to pouze optický jev způsobený tím, že část hmoty zvaná meteoroid hoří při průniku zemskou atmosférou. Ke splnění našich přání, která máme podle lidové pověry rychle vyslovit, určitě nepřispěje.

     Meteoroidy jsou vlastně materiál, který ztrácejí komety, pokud se přiblíží ke Slunci. Tento materiál zůstává za kometou a jakoby "označuje" její pouť sluneční soustavou. Když pak naše planeta křižuje dráhu některé z těchto komet, "sbírá" meteoroidy.

     My pak můžeme pozorovat tzv. meteorický roj, kterým jsou právě již zmiňované Leonidy, jejichž na dlouhá desetiletí poslední pozorování nám překazila kromě měsíce v úpňku i oblačnost nad Českou republikou 17.11., nebo roj zvaný Geminidy, který budeme moci pozorovat okolo 13. prosince, pokud nám to počasí dovolí.

     Meteory se však nevyskytují jenom v meteorických rojích, můžeme je pozorovat i jednotlivě, těch si většinou všimneme, pokud jsou dost jasné. Takovýmto velmi jasným (jasnějším než Venuše) meteorům se říká bolidy. Zatím posledním úkazem tohoto typu nad naším územím byl bolid pozorovaný 6.května 2000 před čtrnáctou hodinou na severní Moravě.

     Pokud je meteoroid dostatečně hmotný a rychlý, většinou v zemské atmosféře neshoří úplně. Zbytku, který dopadne na zemský povrch, se pak říká meteorit. Ty dělíme na tři druhy: kamenný, železný a železno-kamenný. Nejběžnější z nich je meteorit kamenný.

     Asi nejznámějším a také nejzáhadnějším z nich je tunguzský meteorit. Přesto, že od doby, kdy údajně do oblasti Tunguzky dopadl (v r.1908) uplynulo již téměř století, dosud nejenže nebyla oblast dokonale prozkoumána, ale dokonce se ani neví, jestli se skutečně jednalo o meteorit. Hypotéz o příčině vzniku obrovských škod je několik, od výbuchu metanu, přes nejpravděpodobnější dopad meteoritu až po havárii UFO.

     Mezi dosud nevysvětlené jevy v oblasti Tunguzky patří nadměrný růst rostlin a živočichů spojený s genetickými odchylkami nebo zvýšená radioaktivita. Je jich dost na to, aby každý, kdo vysloví novou domněnku o této katastrofě, měl dostatek "důkazů" o její pravdivosti.

     Vysvělení této záhady se bude snažit najít i expedice TUNGUZSKÝ METEORIT 2003 Sněmu dětí České republiky pro životní prostředí. Expedice se kromě mladých ochránců přírody zúčastní i dospělí vědci. Všichni účastníci se určitě budou snažit přispět k objasnění jedné z nejzáhadnějších událostí 20. století.

V úvalské knihovně jsem objevila velmi zajímavou knihu "Bajkal - perla Sibiře", která se mi výborně hodí ke zpracování prosincového zadání.

Se svým otcem astronomem-amatérem jsem pozorovala Saturn, který byl mimořádně příznivě nakloněn k Zemi pro pozorování jeho prstenců.

Saturn je planeta s nejmenší střední hustotou ve sluneční soustavě. Hustota je nižší než hustota vody. Těleso planety je tvořeno vodíkem, heliem a metanem. Saturn má nejvíce měsíců ze všech planet ve sluneční soustavě. Oficiálně jich má 18, neoficiálně 30.

Chtěli jsme pozorovat meteorický roj Geminidy, ale kvůli oblačnosti to nebylo možné. K tomuto oblačnému dni se vztahuje i přísloví:"Na svatou Lucii jasný den, urodí se konopí i len."

Víkendové setkání Sněmu dětí, kde jsem se dozvěděla další informace k soutěži.

Zaujal mě článek v časopise 100+1 zahraniční zajímavost zaměřený na mechy a lišejníky v souvislosti s určováním světových stran. Kopii článku přikládám do příloh. Napadlo mne, že by to nebylo špatné téma pro můj "projekt".

V MDDM jsem mezi svými spoluobčany dělala anketu o tajze a tunguzském meteoritu. Při zpracování jsem si uvědomila, že úkolem není jen vypracovat otázky, ale stále se k nim vracet a rozšiřovat jejich odpovědi.

Jako svůj projekt jsem si vybrala pozorování mechorostů a kapraďorostů a v úvalské knihovně jsem si k tomuto tématu zapůjčila literaturu.

Stejná kniha, kterou jsem si půjčila v knihovně, se objevila i pod stromečkem.

Na vycházce v lese jsem fotografovala mechy, na kapraďorosty si ještě počkám......na jaro až vyrostou.

Bylo to jen z části vidět. Vypadalo to skoro jako kořen toho smrku, co stál vedle. Kdysi byl vysoký, s větvemi rozeklanými, nyní už jen pahýl s koncem opáleným, trčel vzhůru. Jeho jehličnatá kštice byla smetena spolu s ostatními velikány, tvořící jedinečnou podívanou na věčně zelenou celinu lesa. A takových tu ještě pár stálo. Nikdy jsem si příliš neuvědomovala význam pojmu „měsíční krajina„. Teď jsem si pomyslela, že nějak takhle to tam může vypadat. Málem jsem o to zakopla a něco mi říkalo, že se mám sehnout a sáhnout si na ostrou špičku toho zkrouceného, tmavého a podivně vyhlížejícího předmětu. Všude okolo se těžký vzduch, jestli se to vzduchem ještě dá nazvat, prodírá pustou prázdnotou. Kromě mě a několika lidí z nedaleké a poloprázdné vesnice, kteří živoří a přizpůsobují se nenadálým podmínkám, se naše dříve tak krásná krajina přeměnila v koncentrovanou kaši něčeho, co by se dalo přirovnat k houstnoucímu dýmu, složeného z částeček prachu smíchaného s odborně odváženými chemikáliemi, kovy a tuhnoucí kapalinou, která se ovšem ledu nepodobá. Často se ozývá z dálky ohlušující dunění stále ještě padajících kamenů a všeho co bylo vymrštěno do vzduchu před několika týdny. Půda, která byla silou nárazu rozervána, podebrána a vymrštěna do ovzduší, se neustále víří a přemísťuje z jednoho místa na druhé. Silné proudění neurčitého typu větru si pohrává se vším, co se mu postaví do cesty. Malých nečistot si vlastně už ani nevšímám. Všichni ti, co jsme zbyli, nosíme vrstvenou roušku přes ústa a na oděv jsme si našili ochranné vycpávky tak, aby jsme byli při případném nárazu chráněni. Nemůžeme být dlouho venku, protože nás po chvíli pálí oči a kůže na rukou je poseta vyrážkou. Každý den se dovídáme o dalších úmrtí jedinců z okolí. Nikoho to zvlášť nepřekvapí, spíše se každý ubezpečí, zdali on sám je ještě naživu a jestli mu dostatečně slouží jeho údy.

Bylo to takhle k ránu, když jsem s probouzela. Vedle mne ležela můj bratr a rodiče spali vedle v ložnici. Uslyšela jsem hluk. Takový tlumený hluk, který mě vyburcoval ze snu. Chtěl snad předeslat další pokračování v reálu? Nějaký neklid, nějaké hromobití a silný hukot mně brněl hlavou. Ještě v polospánku jsem si uvědomila, že to, co slyším, není výplodem mých fantaskních vjemů odněkud z mozkových závitů, ale opravdový řev přírody, která se z hloubi své dokonalosti krčí před tím obrem, jenž citu ani jména nemá. Přirozený instinkt mi velí, abych upozornila všechny ostatní. V tom začalo veliké praskání a vrzání ze stěn našeho domu. V sílícím hvízdání slyším volání maminky. A pak už nic. Oknem dovnitř prorazil svou korunou veliký dub, co stál za naším plotem. Vyděšený bratříček křičí a volá maminku. Najednou stál vedle mne a já ani nevěděla, kdy se probral a co budeme dělat. Nedalo se dělat vůbec nic. Stěna pokoje praskla a celá půlka domu najednou odletěla neznámo kam. Silný vítr a prudký déšť se mnou praštil do kouta, do zbylé části našeho velkého pokoje. V tom jsem si všimla, že bratr, který vedle mě ještě před chvílí stál, tu není. Ječela jsem, ale nebylo mě vůbec slyšet. V rohu, kde byly dříve schody dolů do sklepa, vznikla velká trhlina. Děsivé peklo ale teprve mělo nastat. Ze zdí se sypala omítka a praskala střecha. Opět mi něco říkalo. Musíš se dostat ven! Z hrůzou v očích jsem se doškrábala ke koruně stromu, jehož větve vyplnily půlku místnosti. Prolezla jsem větvemi a pokoušela jsem se dostat ke kmeni. Po chvíli se mi to podařilo. Na nohou jsem měla jen bačkory a při lezení dolů po hrubé kůře stromu se mi stále vyzouvaly. Byla to nekonečně dlouhá a nebezpečná skluzavka. Déšť a vítr naznačovaly, že opravdu něco není v pořádku. Musela jsem myslet na maminku a tatínka, ale hlavně na mého malého bratra. Kde jen může být? Doufala jsem, že až slezu dolů, tak se s nimi setkám. Opak byl pravdou. Již jsem je nikdy neviděla. Opouštěly mě mé síly, ale věděla jsem, že se musím dostat dolů. Objímala jsem ten kmen, jakoby to byl někdo, koho mám strašně ráda. Cítila jsem jeho syrovou vůni a drobné částečky lišejníku se mi zarývaly pod nehty. Byl vyvrácený ze země i s kořeny. Konečně se mi podařilo seskočit dolů. Země se chvěla a vítr mě tlačil do prsou tak silně, že jsem téměř nemohla jít dál. Vzepjala jsem se a vší silou jsem se snažila přidržovat se drátěného plotu u našeho domu. Skrze déšť jsem se zadívala, co se to vlastně děje, co je příčinou toho běsnění. Ze té strany, odkud nám dávalo každý večer slunce sbohem, obloha najednou jasně zářila. Její zář se střídala s pruhy černými, do oblouku zakřivenými. Chvíli jsem až užasla, jaká je to krásná podívaná, když mě z údivu vyvedl hřmot utržených plechů ze střechy sousedního baráku. Sotva jsem se držela na nohou a moje noční košile byla celá promáčená. Drkotala jsem zubama a tak jsem se za každou cenu chtěla dostat do bezpečí. V té chvíli mě napadla spásná myšlenka. Náš bunkr! Na nic jsem nečekala a utíkala jsem ke svahu, kde byla naše schovávačka. Skučení větru mě hrozně děsilo. Vítr zvedal množství prachu a drobných předmětů, které létaly prostorem. Jen tak tak jsem se dostala k našemu úkrytu. Dala jsem se do pláče, byla mi zima a vědomí, že nemohu být s maminkou, tátou a bratrem mi nahánělo husí kůži. Netušila jsem však, že to, co mě potkalo, zdaleka není tak hrozné a že to nejhorší mám ještě před sebou. Cvakající zuby mě donutily si uvědomit, že se musím porozhlédnout po něčem, co by mě alespoň trochu zahřálo. „Otoč se!„ Slyším odněkud. Opravdu, záchrana byla tady. To mi mé vnitřní já poradilo, že tu leží stará, ošumělá deka, kterou jsme měly se bratrem na naší provizorní posteli. V tom malém krtkovském obydlí, mi nyní připadala jako peřinka, pod kterou jsem ještě před chvílí ležela. Zachumlala jsem se do ní a trochu se uklidnila. Slzy se mi však stále draly do očí a jak stékaly, zahřívaly moje zmrzlé tváře. Po chvíli mi to nedalo a povystrčila jsem hlavu ven, abych se podívala, co se děje. Nechápala jsem nic z toho, co se v té chvíli událo. Napadlo mě, že musím něčím zatarasit vchod. Najednou se ozvala veliká rána. Když jsem se podívala směrem k tomu lomozu, uviděla jsem jak se sesypal náš dům na stranu do sousední zahrádky. Všude bylo ještě více prachu nežli před tím. Začalo hořet nějaké vedení, ale prudký déšť jazyky ohně ihned hasil. Všimla jsem si, že i sousedův dům je rozmetaný do všech stran. Najednou ke mně přilétlo kus igelitu a o kousek dál ležela ulomená špička smrku. Pomalu jsem si přitáhla vršek dříve majestátného stromu k sobě a upevnila ho i s igelitem do ústí mého úkrytu. Nedokážu to asi dnes už tak dobře a věrohodně popsat, ale co jsem viděla neustále před sebou bylo to, že se náš dům sesypal jako kdyby byl z písku. Nedokážu také vypovědět, co se ve mně odehrávalo. Byli v něm z největší pravděpodobností moji rodiče. A o mém mladším bratrovi jsem také nic nevěděla. Ohlušující kvílení mě opět donutilo, abych se schovala do útrob našeho hliněného doupěte. Kdysi jsme si jej vyhrabaly s bratrem a taky nám pomáhal náš tatínek. Kořeny, které se svými malými i velkými chapadly roztahovaly do stran, mi nyní sloužily jako jedinečné objekty k pozorování toho, co se děje venku. Malé vlásky kořínků se jednou chvěly, jindy se třásly a podruhé doslova bubnovaly na poplach. To, co se dříve podobalo hrůze a beznaději, to se teď nepodobalo vůbec ničemu. Nedalo se rozeznat, kde stály domy, déšť se zakusoval velkými doušky do země a půda byla rozrývána kusy ulámaných stromů a padajících kamenů. Krajina se měnila ve zpustošenou planinu. Všude se válelo spoustu nepořádku, povětřím létaly kusy dřeva, papíru a mrtvá těla zvířat se válela umlácená v koutech polorozpadlých ohrad. Sloupy elektrického vedení byly vyvrácené nebo zpřelámané v půli a dráty švihaly vzduchem, jako kočí nad povozem. Prach a kousky nečistot se zabodávaly do ranního světla, které tu a tam ještě zbylo. Z jindy zářivého jasu, které vždy tak krásně uvádělo nový den do našich srdcí, se stalo šedomléčné bouřlivé břicho plné zbytků a odpadků. Později nastala velká hluchota. To se již nedalo rozeznat, co je zvuk, co je hluk a vlna popela a špíny zahalila vše, kam se člověk podíval. V mém tajném úkrytu se nedalo nic jiného dělat, než jen čekat. Ani jsem se neodvážila vystrčit hlavu, abych se podívala, jak to venku vypadá. Zachumlala jsem se do deky a schoulila jsem se v koutku do klubíčka. Strach mě provázel, zima mi byla přítelkyní a stísněný prostor se mi stal domovem na několik příštích dní. Hrůza pokračovala a já jsem už ani nevěděla, kdy je den a kdy bude noc. Postupně jsem si začala zvykat na neústupnost a nadřízenost situace. Samou únavou jsem po několika dlouhých hodinách usnula a to bylo to nejlepší, co se mi mohlo přihodit. V tu chvíli jsem nevěděla o ničem a to bylo dobře. Zachumlaná do deky a zabalená kouskem igelitu jsem prospala nějaký čas. Několikrát jsem se probudila a zase se snažila usnout. Chtěla jsem zapomenout na to, že mám strach, že mám hlad, ale hlavně jsem si představovala, že se probudím a zjistím, že to byl jen sen. Ticho. Bylo ticho... Bylo to ticho, nebo se mi to zdálo? Ne, ne! Bylo to opravdu ticho. První, co mě napadlo, podívat se ven s nadějí, že všechno skončilo. Vystrčila jsem hlavu a hned jsem sebou škubla dovnitř. Nejen ticho, ale také tma. Srdíčko mi bušilo, ale pak jsem si uvědomila, že by to mohla být noc. Možná to byla noc. Ale byla tak hustá a dusivá, že se nedalo skoro dýchat. Měla jsem pocit veliké beznaděje. V tom jsem uslyšela kapání vody z kořínků stromu, která se slévala do malého důlku. Pocítila jsem žízeň a tak jsem si ji nabrala oběma rukama a pila. Upoutalo mě znovu to čisté ticho. Bylo tak čisté a nehlučné, že jsem se bála udělat cokoli, co by mě mohlo prozradit. Cítila jsem se být v ohrožení a mé zodpovědné já, mě vždy včas varovalo. Chtěla jsem ho uposlechnout i nyní, ale něco mě lákalo jít ven. Jít ven a podívat se té neskutečné pravdě, která zlomila a srazila přírodu na kolena, podívat se jí do tváře. Ještě jsem chvíli jen tak vykukovala, ale pozvolna jsem zjišťovala, že jsou vidět obrysy zbořených domů. Pomalu jsem odhrnula spleť větví a igelitový pytel od ústí otvoru. Byla sice tma a docela i zima, ale cosi jakoby prosvítalo mezi chuchvalci prachu. S ústy překrytými kouskem deky se odvažuji udělat pár kroků do neznáma. Nic z toho, co jsem znala, tu již nebylo. Postupně jsem se naučila rozeznávat cestu, po které jsem utíkala, abych se schovala před oním nebezpečím. Našlapuji velice opatrně, pěšina je uhlazená jako led. Po pár krocích jsem ale narazila na jednu z mnoha překážek. Strom přeseknutý vejpůl jako párátko, které v zubu zůstane. Jeho třísky jsou zohýbané jedním směrem a tak je mohu pěkně přelézt. Do cesty se mi postavila popelnice. Byla potlučená a zdeformovaná, že spíše ona by měla být v popelnici jako odpad. Mířím k našemu domu. Vlastně není tam náš dům. Nemohu tomu uvěřit. Stále více si myslím, že jsem se ještě neprobudila. Za chvíli přijde maminka a bude mě svou heboučkou ručkou probouzet a zvát ke snídani. Nic se z toho ale nekoná. Čvachtám zatím v mokrých bačkůrkách po kamenité cestě k našim vratům. Stála tam. Opravdu ještě stála. Ta vrata vichřice nepokořila. Byla dobře připevněná, pomyslela jsem si. Moc jsem si přála je otevřít a vejít do garáže a pak po schodech vystoupat až do kuchyně a do obývacího pokoje. Už beru za kliku, když najednou uslyším volání svého jména. Prudce se otočím, ale nikoho nevidím. „Tady jsem!„ Volám do prázdna. Nikdy před tím jsem své jméno neslyšela raději. Čekala jsem, že to bude moje maminka, ale byla to paní Kohoutková, která se poznenáhlu objevila v té šedi ve svých holínkách a umouněných šatech. Šátkem si chránila obličej a tak ji bylo trochu špatně rozumět. Nebylo přívětivějšího človíčka na světě pro tuto chvíli. „Pojď, půjdeš se mnou k nám.„ Poslušně jsem přikývla a se smutným ohlédnutím jsem odcházela s mou zachránkyní. Jejich dům byl pěkně schovaný za kopcem a jak se ukázalo, nic se jim nestalo. Vše kolem bylo zpustošené a zničené. Nebyly tu skoro žádné domy, jen zbořeniště, které se musely zlé vichřici poklonit. Drápaly jsme se po stráni, chytaly se větviček a vyvrácený tyčkový plot nám posloužil jako žebřík. Konečně se došly k vrátkům příbytku paní Kohoutkové. Nikdy nezapomenu na to, jak mé ruce a nohy začaly nasávat teplo, které bylo v jejich světnici. Dostala jsem namazaný chleba s máslem a teplý čaj. Teprve později jsme se dozvěděli, že zahynulo mnoho lidí, uhynulo mnoho zvířat a to nejen v naší vesnici. Ztráty na životech byly obrovské a nikdo zatím nevěděl, kolik jich vlastně ještě bude. V okruhu několika tisíc kilometrů nic neroste a vzduch se začíná až teprve nyní trochu začleňovat do své původní role. Někde, hodně daleko prý spadl na naši zemi docela nepatrný kámen z vesmíru. Lidé říkali, že prý to byl šutr o průměru třiceti kilometrů. Na štěstí pro nás spadl na druhém konci světa, aspoň si to myslím. A ani moc nepřemýšlím, co se stalo těm lidem, kteří žili právě v tom místě. A co bude dál? Kdo to ví? Vrátí mi někdo maminku? Na tyto otázky mi nikdo asi neodpoví. Jsem právě venku v lese. Tedy dříve to byl les. Láká mě neznámý předmět zabodnutý v zemi. „Au,„ řízla jsem se. Pěkně to bolí a z rány mně vytéká zelená tekutina....